Hrůzné povídky pana Morrise ✓

⋙ Temnota stínů IV

Kočka mě vedla ke studně, o které předtím mluvila a mě se začínala zmocňovat paranoia. Co když se vůbec nejedná o mou kočku a je to jen nějaký démon?

„Nejsem," protočila kočka oči. „Princip návratu tvých osobních věcí do této dimenze snad znáš, ne? Navíc jsme se setkali v domu, kde bys mě sotva mohl vidět stylem jakým jsi mě viděl, kdybych byla démon."

Na tom něco bylo. Z části jsem se uklidnil, ale kousek mě byl stále znepokojený. Blížilo se totiž bludiště. A jelikož nás dohonilo, cesta se protáhla na dva roky.

Když už jsme stáli konečně u studny, zmocnily se mě nepříjemné pocity. Něco málo jsem o té studně už slyšel. Vychází z ní hlasy, jež informují o těch nejodpornějších pravdách, které by člověk raději nevěděl. Říká se, že být seznámen s pravdou je vždy nejlepší, ale v některých věcech je lepší žít do konce života ve lži. Pokud s tím nesouhlasíte, patrně jste nikdy neslyšeli nechutné informace, které proradné hlasy ze studny vysílají na povrch.

„To zvládneš," podpořila mě kočka.

Jen jsem stroze přikývl a naklonil se nad studnu. Klubíčko k mému velkému překvapení nebylo nějak hluboko. Nejsem schopen popsat jak, ale zaseklo se vcelku mezi dvěmi kameny, které tvořily stěnu studny.

Natáhlá ruka a mírný balanc by měl stačit k tomu, abych jej mohl uchopit a dostat ze studny. Zdálo se, že toto problém nebude. Spíš mě stále děsily ty hlasy... Ale na druhou stranu, co bych pro své zrzavé klubíčko štěstí neudělal.

Natáhl jsem se do studny, jednou rukou se přidržoval, druhou lovil klubíčko.

V ten moment celou mou mysl a psychické i fyzické vnímání pohltil hlas hlubší než dno propasti, ve které jsem se v ten moment ocitl.

Slova, která mi byla sdělena, mi zajistila věčný neklid a nejspíš je nadosmrti nevymažu ze své mysli. Jejich vizuální zpracování mě však vyděsilo mnohem více, jelikož pouze potrzovalo jejich bezpodmínečnou reálnost a bezmocnost, ve které jsem se nyní, v budoucnu, a až na věky věků nacházel.

Studna a hlasy v ní mi nabídly pohled zpět do mého předchozího domova. Pohled na Zemi. Ihned jsem rozpoznal psací stůl a u něj otevřený notebook. Před ním seděla jakási dívka a psala. Psala vše, co se mi v této dimenzi stalo. Psala mé myšlenky a psala mé pocity, psala věci současně s tím, jak se děly a jak mi přicházely na mysl. Nemohl jsem tomu uveřit.

To ona stvořila tento svět. Anebo snad ne? Jaký netvor by pro vlastní potěšení přenášel lidi, zvířata a předměty do této zvrácené a nelogické dimenze? Jen tak, pro pár stran textu. 

Zpanikařil jsem společně s tím, jak mi došla další souvislost. Ač si to mohu myslet, patrně nemyslím sám za sebe, stejně tak jako kočka nebo cokoliv tady. Tudíž ta osoba nejspíš chtěla, abych věděl, že se tohle vše děje... Přeci jen, jinak by mě nepřivedla ke studně a neukázala mi pravdu.

Kočka se na mě v ten usmála, potěšená klubičkem, které jsem jí roztřesenou rukou podal, ale já jí usměv nedokázal oplatit. Nebyl od ní, nebyla to ona. Přestože si to nejspíš i ona sama myslela. Anebo jí bylo vnuceno, aby si to myslela. Kdo ví.

Jedno jsem v ten moment však věděl jistě. Já nejsem já a cokoliv udělám, nevychází ze mě. V podstatě ani tento myšlenkový pochod není mým dílem, což mě na tom všem znepokojovalo nejvíce.

Přál jsem si se z této noční můry dostat, ale ani jsem netušil, zda to skutečně chci já anebo jen monstrum sedící u textu pojednávajícím o mém osudu. 

Copak by ji snad stálo tolik úsilí napsat, že jsem se najednou zničehonic ocitl doma a nic z toho se nestalo?

No prosím. 

A co je jako toto, výsměch?

Mohu jen doufat, že se tento text autorka někdy rozhodne zveřejnit. Doufám, že ji poté někdo donutí, aby mě z této šílené dimenze dostala pryč. Doufám...