Hrůzné povídky pana Morrise ✓

Temnota stínů I

„Líbil se ti příběh, Agnes? A co vy dva, Thomasi a Jane?" stařík pohlédl na černovlásku, zrzečku a plavovlasého chlapce na svém klíně. „Vyprávěli vám pohádky i rodiče? Že prý ne? Inu, nejspíš byste měly být vděčné, děti moje... Vděčné, že jsem se o vás rozhodl postarat. Takové štěstí nemá každý. Jen pár dětí jsem si zvolil a těm pomohl...

Ale nyní dost řečí. Povíme si další příběh. Trochu delší a možná i zasněnější. Užijte si ho, děti."

• • • • •

Rád bych vám řekl přesný čas, kdy se věci v mém životě začaly měnit. V mé dimenzi je však čas nespolehlivá jednotka míry, která dávno ztratila význam. Občas i obyčejná cesta z místnosti do místnosti zabere deset let, jindy má člověk pocit, že spal celou noc, a přitom uplyne jen minuta.

Nemám tedy nejmenší tušení, zda tu jsem tisíciletí anebo jen pár hodin. Dostat se nazpět, což je ale stejně zhola nemožné, možná by už lidský druh nežil. A možná by se pouze stihlo setmít.

Čas je nicméně nejmenší problém tohoto odporného seskupení látek, ve kterém jsem se ocitl. Nemůžu tomu říkat svět. Svět je podle filosofů cosi, jehož smyslem je být místem k životu.

Toto místo nebylo svět. Prioritní účel totiž postrádal a namísto něj přicházel s mnohem horším. Tento prostor plný zla se živil životy jeho obyvatel. Jako tasemnice vyžíral jejich schránky, pocity a emoce. Na tomto místě bytosti necítily fyzickou nevolnost. Ač mohly být nemocné, veškeré intuice, jež jim to mohly naznačit, jim byly odcizeny zdejší temnotou. Pod tu zde vlastně spadalo takřka vše. To ona byla alfou a omegou fungování na tomto podivném místě.

Nepřijmout ji by znamenalo skončit tam, kde to bylo horší než smrt. Těžko však zjistit, kdo se k tomu odvážil, jelikož zjevit se v takové dimenzi by neznamenalo nic jiného, než zjevit se tady. Prakticky nebylo cesty zpět.

Život zde šel trávit všelijakým způsobem. Bylo zde plno místností a domů, které reprodukovaly rozdílnou intenzivitu zla, odpornosti a temnoty. Mezi nejznámější, a mně zároveň nejodpornější pro lidskou psychiku, patřilo bludiště, které měnilo svou působnost s každou chvílí. Bylo neviditelné, pohybovalo se po této dimenzi jak se mu chtělo a nešlo mu tudíž uniknout. Pokud to mám přenést na pozemský čas, mohli jste se ním mihnout pouze na zlomek vteřiny anebo v něm strávit stovky let.

To, že jste v něm ucítíte téměř okamžitě. Jeho přítomnosti si nelze nevšimnout. Když vás bludiště pohltí, bojíte se myslet. Bojíte se mít jakékoliv myšlenky, protože víte, že je v něm něco, co vaše myšlenky slyší. V tuto chvíli se totiž stávají nesoukromými a cokoliv, co vám probleskne hlavou, je zaznamenáváno.

Nikdy dřív jsem nezažil nic tak mučivého jako byly okamžiky v bludišti. Mysl je zaměstnána jediným úkolem - na nic nemyslet, což se nakonec jeví jako to nejtěžší, co po ní lze chtít. Paranoia stoupne na maximum během prvních chvil a dále se to jen zhoršuje.

Pro mnohé smrtelníky je těžké na nic nemyslet deset vteřin. Já to však musel vydržet, podle mých odhadů, dohromady už tak sto padesát let.