Hrůzné povídky pana Morrise ✓

Kočičí žena I

„Následující pohádka bude o sázce mezi dvěma chlapci a ženě, která milovala více kočky než lidi," zamumlal stařík, aniž by více komentoval události předchozí pohádky. Možná proto, že si byl vědom, že hlavní hrdinka je na tom stále lépe, než jeho dětičky...

„Měla pro svou lásku ke kočkám dotyčná důvod? Inu, to za chvíli budete moct posoudit sami.“

• • • • •

Všichni máme ve svém okolí někoho, kdo by šel nazvat takovým městským bláznem. Takový ten člověk, co mluví ve veřejné dopravě sám se sebou, chodí oblečený do proužkovaného saka, puntíkované sukně a zářivě zelených holinek a když něco řekne, nikdo neví, která bije.

U nás byla tímto městským bláznem paní Smithová. Nikdo jí však neříkal jejím pravým jménem. Všichni ji znali jako Kočičí ženu, dámu, babku, chcete-li.

Když někam šla, vždy ji doprovázela alespoň trojice koček. Občas je měla v náručí, na rameni, nebo je dokonce vozila v kočárku.

Stačilo jen projít kolem jejího domu a člověk cítil nezaměnitelný pach kočičích výkalů. S kamarádem jsme si z ní často dělali srandu, že tam má snad celou kočičí armádu. Více než patnáct jich tam měla určitě.

Jednoho dne jsme s kamarádem hráli hru na úkoly. To znamená, že jsme si dávali úkoly a ten druhý je musel splnit.

„Davide, jdi k té paní a lízni si její zmrzliny," zachechtal jsem se.

Byli jsme nevychovaní smradi, a tak se David také jen ušklíbl a šel to udělat.

„Co-co si to dovoluješ?" reagovala rozhozeně paní a znechuceně odhodila zbytek zmrzliny do odpadkového koše, zatímco David se smíchem utíkal zpět za mnou.

„Frajer," pochválil jsem ho a adrenalin mi opět začal proudit v žilách, protože teď měl úkol zadávat on mně.

„Alexi, vlez do domu kočičí ženský a něco tam seber," přikázal mi David.

Trochu jsem se zarazil, tohle byl poněkud jiný úkol než ty, které jsme si obvykle dávali, ale jelikož jsem svou nejistotu nechtěl dávat najevo, jen jsem se rozjíveně zasmál a souhlasil.

Vydali jsme se na cestu. Dům kočičí ženy byl odsud vzdálený jen dva bloky a když už jste stáli v ulici, kde byl, nešel přehlédnout. Oproti jiným domům působil značně zchátrale, věčně měl zatažené závěsy, neudržovanou zahradu a jak už jsem zmínil, tak i páchl po kočkách.

Když už jsme stáli před ním, přece jen jsem se cítil trochu nesvůj. A David to nejspíš vycítil.

„No tak, nebuď srab," protočil oči a já se tedy vydal k domu blíž. David se zatím opřel o strom, který stál nedaleko domu.

Potichu jsem otevřel vstupní dveře. Zavrzalo to, já vstoupil a pomalu je za sebou zavřel.

Do nosu mě udeřil ještě horší pach, než se nesl v okolí domu. Ještě víc mě však překvapil vzhled jeho vnitřku.

Skoro všude bylo nějaké harampádí. Krabice a balíky novin sahaly skoro až ke stropu. Byly tu poházené knihy, míče, příbory, nádobí, roztrhaní plyšáci, pytle oblečení, staré kuchyňské spotřebiče a dokonce i čtyři klávesnice od počítače. Mnoho z věcí bylo pokryto velkou vrstvou prachu. A abych nezapomněl, kolem létalo spousta much, po zemi sem tam proběhl šváb a pavouků tu bylo rovněž nespočet. Kočičí výkaly se ani už nedaly spočítat.

Začalo se mi dělat opravdu špatně.