„A nyní si dáme pohádku, ve které figuruje jeden prášek,“ pověděl starý muž a pohlédl na zrzavou dívku. „A ne, neboj, Jane, není to ten prášek, který mi pomohl tě dostat až sem... I když ten mám u sebe ještě také. A brzy k nám přivede tvou sestřičku. Tedy, pokud nepůjde dobrovolně... Ale teď už je čas na příběh."
Stařík se na moment odmlčel a poté začal vyprávět.
• • • • •
Není to tak dávno, co se na veřejnost dostaly záznamy o jednom tajném pokusu prováděném v Lotyšsku.
Mnoho lidí, kteří měli na starost o výzkumu zjisťovat podrobnosti a mělo k dispozici fotografie a materiály a záznamy "vědců", od něj odstoupilo.
Jednalo se o jakousi skupinu samozvaných vědců, kteří po ulicích doslova sbírali různé bezdomovce a opilce s tím, že když se zúčastní pokusu, dostanou zaplaceno slušnou částku.
Brzy se jim podařilo získat deset ideálních "objektů" pro výzkum.
Objekty byly zavedeny do opuštěné budovy na kraji města, kterou vědci zřejmě sami pasovali na své sídlo.
Byly drženy ve velké místnosti bez oken, kde byly jediným zdrojem světla svítilny.
Sledovaní měli k dispozici umyvadlo, toalety, knihy, několik postelí a křesla. Zároveň byla v rohu místnosti kamera, které se mohli vyzpovídat.
Vědci jim podávali třikrát denně jídlo a jeden prášek. Prášek, díky kterému tento pokus odstartoval. Odborně se jmenoval L27, stejně jako pokus.
Šlo o látku, která měla zlepšovat náladu, odbourávat stres, a to vše bez jakýchkoliv nepříjemných stavů po ukončení působení látek obsažených v prášku.
Vědci si pohrávali s myšlenkou, že by zároveň nebyl ani trochu návykový, ovšem bylo jasné, že toho vzhledem k jeho účinkům na sto procent dosáhnout nelze.
První den dostal každý z objektů jeden prášek L27.
Sledovaní se spolu po působení začali bavit uvolněněji, jako kdyby se znali léta. Vtipkovali, smáli se, zkrátka ve všech ohledech působili šťastně.
Den dva probíhal naprosto stejně.
Třetí den již nebyly účinky tak intenzivní, a tak se vědci rozhodli množství L27 zdvojnásobit.
Vše se opět vrátilo k normálu.
Pátý den se jeden z objektů rozhodl vypovídat před kamerou. Chvíli mluvil o tom, že se cítí skvěle, ovšem vidí poněkud hůře než na začátku pokusu.
Na stejný problém si později stěžoval další z objektů.
Vědci se rozhodli, že už množství prášků nebudou více zvyšovat.
Věci se začaly horšit.
Den nato si více sledovaných začalo stěžovat na to, že vidí hůře a začínají i hůře slyšet.
Několik vědců od pokusu odstoupilo.
Zbylí se rozhodli, že množství prášků nakonec ještě zvýší.
Zvyšovali každé dva dny o jeden L27.
O týden později několik objektů osleplo.
Žádný z nich se však nebránil tomu prášky brát dál.
O den později objekty začínaly ztrácet hmat.
S vybavením místnosti začínaly dělat podivné věci. Trhaly stránky knih a muchlaly je. Zvracely na postel a následně se ve zvratcích válely.
Přestože již většina ze sledovaných neviděla, všichni se v prostoru orientovali naproto bezchybně.
Vědci si všimli toho, že spí málo nebo vůbec.
O týden později objekty nadobro ztratily sluch a hmat.
Zvláštní bylo, že když jim vědci následně poslytli dvojnásobek L27, smysly se začaly vracet.
Ovšem zase jen ve chvíli, kdy prášky působily.
Jakmile přestaly působit, smysly objektů se zase o stupeň zhoršily.
S přibývajícími dny začalo mnoho vědců pokus opouštět a zbyli už jen čtyři z nich.
Od začátku pokusu L27 uběhly už dva měsíce.
Objekty, které se pravidelně vyzpovídaly před kamerou před ní nyní jen seděly a zdálo se, jako kdyby pro ně každé slovo bylo námahou.
Brzy už jen šeptaly, přičemž nebylo rozumnět jediné slovo.
O týden později přišly objekty o hlas.
ČTEŠ
Hrůzné povídky pana Morrise ✓
Korku„Děti, jen pojďte blíž, přečtu vám pohádku," pověděl šedivý stařec a hrozivě se usmál, čímž odkryl pohled na těch pár žlutých zubů, co mu zbylo. „Vím, že se těšíte," pronesl směrem k pěti dětem, které seděly v křesle u krbu. Ano, všechny děti seděly...
