Hrůzné povídky pana Morrise ✓

Tenkrát v lese I

„A co si teď dát příběh o lidském strachu a paranoie? Možná se v něm opět některé z vás poznají. Ve vašem případě to ovšem nebyla jen paranoia... Ale došlo vám to až pozdě, že?" stařec se uchechtl. „Štěstí pro mě... Začínám tedy číst..."

• • • • •

Byl chladný podzimní den. Jeden z takových, kdy se stmívá k páté hodině a agresivní mrazivý vítr nás nutí zůstávat doma. Takovou možnost však Filip neměl. Dnes byl poslední den, kdy si mohl vyzvednout zásilku na poště, tudíž tam hned po škole šel. Odpolední výuka končila ve čtyři a pošta mu také zabrala nějaký čas. Slunce již tedy pomalu klesalo za obzor, a s ním i Filipovy vyhlídky na poklidně strávený čas doma u horkého kakaa a máslových sušenek. Věděl, že pokud půjde domů svou obvyklou trasou, bude mít akorát čas na to si připravit, udělat úkoly a jít spát. Cesta přes les by mu však zabrala o půl hodiny méně. Poprvé v životě nad ní začínal uvažovat. Nějaký čas by mu to ušetřilo, ale... stojí to za to?

Les se zdál na první pohled temný a nepřátelský. I ve dne působil tímto dojmem, a co teprve teď, když už se začínalo pomalu smrákat? Přesto se rozhodl, že to riskne. Přeci jen, za ty sušenky a kakao to snad stát bude.

Protivný vítr se prohnal krajinou a zafoukal Filipovi do uší. Hlava ho pálila od mrazu a on se proklínal, že si svou jedinou čepici nechal doma. Pomalu se blížil k lesu a vduchu zajásal, když si uvědomil, že mezi hustými stromy nejspíš takový průvan nebude. Další důvod, proč jít zkratkou.

Pomalu se kolem něj začaly objevovat další a další stromy. Zapadající slunce mu stále relativně svítilo na cestu a brzy měl za sebou už prvních pět minut chůze. Něco ho však donutilo v ten moment zastavit. To ticho. Vždyť ještě před chvílí slyšel troubení aut z nedaleké silnice. Zdálo se, že hluk ustal z vteřiny na vteřinu, což chlapce poněkud znejistilo. Ještě víc ho ale zneklidnilo, když se kolem sebe rozhlédl. Stromy ho obkličovaly jako pradávní válečníci chránící své území. Vyšlapaná cestička, po které místní chodili, byla pryč. Ztratil se.

Na Filipa začala padat úzkost. V lese byl předtím jen jednou, a to před deseti lety, ještě se svými prarodiči, na houbách. Jeho smysl pro orientaci také nebyl příliš dobrý a tyto dva faktory v něm vyvolaly pocit, že je tu nadobro ztracen. Začal panikařit. Tlukot srdce se zrychlil na maximum a zdál se tak hlasitý, že měl Filip pocit, že pokud tu někdo je, určitě ho slyší. Myšlenka na to, že musí uklidnit své srdce, ale zároveň nestát příliš dlouho na místě, protože se stmívalo; to vše v chlapci vyvolalo neskutečný neklid.

Přesto, že nevěděl kudy jít, tiše se vydal směrem, který se mu zdál nejpřijatelnější. Zvuky křupajících větviček a šustění listí pod jeho nohama jej děsily. Nejen, že by ho podle nich mohl vrah uslyšet a najít, taktéž se v tom hluku mohly ztratit jeho vlastní kroky. To bylo to poslední, co dnes potřeboval. Aby ho ten zločinec pronásledoval až domů.

Náhle jej však přepadl neskutečný strach. Vrah ho sice nemusí slyšet, ale zcela jistě uvidí ty stopy, co za sebou zanechává! Sice se jednalo jen o prasklé větvičky a sešlapané listí, ale nechat to náhodě? Ani omylem! Filip si do hrsti nabral kupu listí, kterým začal zasypávat každý svůj jednotlivý krok. Občas dělal kroky delší, jindy zase kratší a sem tam náhodně měnil směr a vracel se zpět. I pokud by vrah tedy listí odhrnul, neměl šanci Filipa dohledat.

Tento styl chůze ale zabíral mnoho času. S každou další minutou bylo míň a míň vidět, na což však chlapec reagoval vcelku pozitivně. Žádný člověk teď na zem neuvidí, jedině, že by si svítil, a světlo by on určitě zaznamenal a dal se na útěk. Konečně tedy mohl se sypáním listí po stopách přestat a vydal se rovným směrem před sebe.