Hrůzné povídky pana Morrise ✓

Proč nemluvňata pláčou?

„Líbila se vám pohádka, robátka? Inu, dáme si další..." Muž se usmál na černovlasou dívku, která jen nepřítomně hleděla před sebe. „Vnímáš mě, Agnes? Ne? Jsi už snad také unavená? No tak, přece bys tu Thomase a Jane nenechala samotné?

Stejně jako tě nechala tvá sestra samotnou, když jsem tě tehdy konečně našel..." Stařík si pouze zasněně povzdechl. „Neboj, i pro tu si jednou přijdu. Ale teď už k další pohádce. Tentokrát se bude týkat malých dětí. Užijte si ji..."

• • • • •

Většina dětí hned po narození pláče. Některé z nich jsou schopny proplakat celé hodiny, hystericky řvát a nevnímat okolní svět. Lidé mají za to, že nemluvňata pláčou, protože mají hlad, žízeň nebo je něco bolí. Není to pravda.

Dospělí už zapomněli z jakého důvodu sami plakali, když byli malí. Já ne. Ač je mi už něco málo přes dvacet let, stále si pamatuji, proč jsem v brzkém věku plakal, a proč nejspíš ten čas plakala většina mých vrstevníků. Dost možná jste jako malí ze stejného důvodu brečeli i vy.

Všechno to začalo ještě předtím, než jsme se narodili. Všichni jsme před svým narozením čekali v jakési přechodné bublině do doby, než se dostaneme na svět.

Nebyl to žádný relax. Ač jsme my, nenarozené děti, byly ve svých bublinách bezpečně schované před veškerým zlem, bylo všude kolem nás. Přes bublinu bylo vidět jak do nebe, tak do pekla. Ani jedno z míst však nevyzařovalo pozitivní energií.

V nebi andělům archandělé přišívali křídla zaživa a padlým andělům je zase strhávali. Trhání kůže na zádech, všudypřítomná krev a řev jako při mučení nám nedovolil zamhouřit oči.

V nebi byla také neuvěřitelná zima. Když se chtěli andělé alespoň trochu zahřát, museli se na sebe namáčknout a otírat svá těla o sebe. Sledovat ty nahé, klepající se postavy se strupy a zaschlou krví na zádech rozhodně nebyl příjemný zážitek.

V pekle to nebylo o moc lepší. Opařeniny, puchýře a vyrážky po celém těle hříšníků. Hnis, boláky, hniloba a odpadávající kusy masa z živých končetin a těl. Peklo bylo narozdíl od nebe méně sterilní a více teplé, tudíž zde lezlo a přežívalo nepřeberné množství hmyzu, hlavně larv a červů. Živili se rozpadajícími se lidmi. Někteří z hříšníků již byli tak prolezlí červy, že za sebou zanechávali krvavé stopy a jejich kůže vypadala jako cedník. Občas jim červi vlezli i do uší, pusy, nosu nebo očí. Oči byly snad nejděsivější. Červi se někdy dostali přímo do nich, a dotyčný tak pomalu přicházel o zrak.

Nejhorší na tom všem bylo asi to, že v nebi ani pekle nemohli lidé zemřít, jelikož už mrtví byli. Tento problém byl znát hlavně v pekle, kde už z některých zbyly jen pohyblivé hnisající hroudy masa a svalů prolezlé červy.

Pohled na toto vše v novorozenci vyvolal různé pocity, ale rozhodně ne ty pozitivní. Když jsem konečně přišel na svět, většinu mých vzpomínek tvořily stále události z pekla a nebe. Někdy jsem se v noci budil celý zpocený, protože se mi o tom všem zdály děsivé realistické sny.

Občas bych si přál, abych byl jako ostatní novorozeňata a zapomněl na to společně se získáním schopnosti mluvit.

Takhle mě noční můry děsí doteď. A můj strach z toho, kde se ocitnu po smrti je mnohonásobně větší, než u ostatních lidí. Já totiž vím, že ať už se dostanu do nebe anebo do pekla, budu trpět...