Asi o hodinu později jsem měla hotovo.
Vzala jsem si z poličky knihu, lehla si na postel a četla si.
„Večeře!" ozval se asi po půl hodině z přízemí hlas mé matky.
Zakručelo mi v břiše. Jídlo, tak přesně to teď potřebuju!
Vyběhla jsem po schodech dolů do kuchyně.
U stolu seděla celá moje rodina.
Matka, otec, bratr a sestra.
Krev mi přesto ztuhla v žilách jako nikdy dřív.
Byli... ach ne, jak to jen popsat.
Neměli oči. Měli místo nich prázdné děsivé ďůlky. Ústa měli širší, než bylo obvyklé.
Měli je totiž rozřízlá do šířky. Všichni se na mě usmívali, což bylo s těmi zuby, které byly vidět navíc, skutečně hrozivé.
Dál tu byly uši a nos.
Neměli ani jedno.
Vše bylo odřezané.
Pak jsem si všimla rukou. Všechny prsty měli přišité k sobě, takže to působilo, jako kdyby neměli ruce, ale spíš takové packy.
Na místě jsem se pozvracela.
„Pojď si k nám sednout, Jessico," pověděl táta, jako kdyby si ani nevšiml mého znechucení.
„Já... asi nebudu jíst," dostala jsem ze sebe.
„Jsi nějaká jiná," uslyšela jsem svého bratra. „Musíš být stejná jako my."
Co se to sakra děje?!
To oni byli jiní.
Nečekala jsem na jejich další slova a utíkala do svého pokoje.
Ihned jsem otevřela skříň a rozhlížela se po dvířkách.
Byla tam. Díky Bohu.
Uslyšela jsem dupot tátových nohou po schodech.
Srdce mi divoce bušelo.
Otevřela jsem dvířka a lezla tunelem zpět k těm druhým, co nejrychleji to šlo. Dřevo mě dřelo do nohou, ale nezpomalovala jsem.
Cítila jsem, že někdo leze za mnou.
Naštěstí už jsem byla u dvířek.
Otevřela jsem je.
„Jessico? Jessico, kde jsi?" uslyšela jsem volání mého otce.
Byl v mém pokoji a sháněl se po mně. Netušil, že jsem ve skříni a za mnou leze jeho bezoká, beznosá a bezuchá verze s prsty přišitými k sobě a rozřízlou pusou.
Už jsem byla skoro venku...
Ještě krůček.
***
„Jessico, zlato, vem si trochu jídla," pověděla mamka. „Musíš být po tom hrozném zážitku s tím tunelem vyčerpaná."
„Ještě štěstí, že jsem ten zatracený tunel zablokoval," dodal táta. „Už není. Do slova a do písmene."
„Pořád se cítíš špatně?" pokračovala mamka.
Nezmohla jsem se ani na hloupé přikývnutí.
Celá hlava mě bolela.
Nemohla jsem ani brečet.
Oči mi totiž rodiče před několika hodinami vydloubli.
ČTEŠ
Hrůzné povídky pana Morrise ✓
Horror„Děti, jen pojďte blíž, přečtu vám pohádku," pověděl šedivý stařec a hrozivě se usmál, čímž odkryl pohled na těch pár žlutých zubů, co mu zbylo. „Vím, že se těšíte," pronesl směrem k pěti dětem, které seděly v křesle u krbu. Ano, všechny děti seděly...
