Hrůzné povídky pana Morrise ✓

Skříň I

„Ano, i to se může stát," zakončil muž povídku a obdařil děti úsměvem. „Avšak teď si pojďme říct příběh, který je ještě trochu děsivější.

Ale no tak, Agnes, snad by ses nebála!" zvolal a jemně černovlásku pohladil po paruce. „Tak tedy, jdu na to!"

• • • • •

Naštvaně jsem práskla dveřmi od svého pokoje. Mamka po mně zase chtěla, abych unavená po škole něco dělala.

Tentokrát si usmyslela, že bych měla uklidit skříň s oblečením, kterou mám v pokoji.

Je to opravdu velká skříň, kterou mám v pokoji snad odnepaměti.

Táhla se skoro přes celou stěnu. Nalevo má šuplíky a v její pravé polovině jsou dvířka, za kterými jsou na ramínkách pověšené veškeré mé šaty, kabáty a podobné kousky oblečení, které by nebylo vhodné skládat.

Rozhodla jsem se, že nejprve si protřídím tuto část skříně.

Otevřela jsem dvířka a pustila se do vyndávání oblečení. Zabralo mi to dobrých několik minut, vzhledem k tomu, kolik toho bylo.

Když už konečně bylo vše venku, chtěla jsem vnitřní stěnu skříně utřít, naklonila jsem se s mokrým hadrem tedy dovnitř.

Mou pozornost okamžitě zaujala dvířka, která byla na vnitřní zadní straně skříně. Byla s vnitřkem barevná naprosto stejně, nedivím se, že jsem si jich nevšimla, byla opravdu nevýrazná.

Na druhou stranu, byla celkem veliká. Nejspíš dostatečně na to, abych se vešla dovnitř.

Zvědavost mi nedala a já je otevřela.

Čekala jsem, že tam bude trezor, nějaký malý úložný prostor nebo tam povedou nějaké kabely.

Namísto toho jsem zaznamenala do dálky se táhnoucí tunel.

Dobrá, tak dlouhý zas nebyl. Viděla jsem na konec, na kterém byla nějaká jiná dvířka. Nicméně nebyl ani tak krátký, abych tam dosáhla například násadou od koštěte.

Kam to asi vede? pomyslela jsem si. Do ložnice rodičů, do koupelny?

Nenapadlo mě nic lepšího, než do tunelu vlézt a zjistit to. Vím, že nejistota by mi v noci nedala spát.

Vlezla jsem do tunelu obkládaného dřevem a lezla až k dvířkům na druhé straně. Byla tu nezvyklá zima a dřevo mě dřelo do nohou.

Nicméně pokračovala jsem.

Když jsem se doplazila ke dvířkům na druhé straně, bez váhání jsem je otevřela.

Vedla do nějaké malé místnosti... Ne, počkat, byla to další skříň a plná šatů!

Záhada vyřešena. Byla jsem v ložnici v matčině části skříně.

Jelikož se mi nechtělo zpátky do studeného tunelu, rozhodla jsem se, že z matčiny skříně vylezu a půjdu zpět do pokoje.

Otevřela jsem dveře ze skříně a vylezla ven.

V tu chvíli se mě zmocnil totální pocit nechápavosti.

Nebyla jsem v ložnici rodičů.

Byla jsem znovu ve svém pokoji.

Jak je to možné?

Nezdálo se mi, že by byl tunel jakkoliv zahnutý, aby vedl znovu na místo, odkud se vcházelo. Navíc bych si toho všimla, kdyby byla cesta na počátku rozdvojená.

Rozhodla jsem se to však v tento moment neřešit.

Mnohem víc mě zaráželo, že bylo mnou vyndané oblečení znovu srovnané ve skříni.

Něco je tady vážně špatně.

Nejistotu v mojí hlavně jsem však úspěsně ignorovala a pustila se znovu do vyklízení skříně.