Hrůzné povídky pana Morrise ✓

⋙ Uvařeno s láskou II

Jako hlavní chod připravím těstoviny se zeleninou," řekla jsem a pustila se do přípravy.

Po deseti minutách jsem to měla nachystané a už pekáč strkala do trouby.

„A jako desert připravím vanilkovou zmrzlinu s višňovou polevou."

Připravila jsem zmrzlinu. Polevu jsem už měla přichystanou předem. Ovšem nekoupila jsem ji, taky jsem ji dělala já.

Byl to můj vlastní recept s jednou tajnou přísadou.

Když jsem zmrlinu konečně nachystala do pohárků, uložila jsem ji do ledničky a šla připravit stůl...

Hosté začali přicházet.

„Má to tu takové... divné," uslyšela jsem Emmu, jak šeptá Alici.

Dělala jsem, že to neslyším. Krávy. Už jsem si zvykla je neřešit. Jsem trpělivá.

A teď mi už zbývá jen krůček...

Nebylo by rozumné teď udělat chybu.

Po tom, co mi hosté prohledali celý byt důkladněji, než by to svedla FBI, usadili se ke stolu.

Sice si ho měli jen prohlédnout a nikam nelézt, ale uslyšela jsem z protějšího pokoje Emmu, jak komentuje můj šatník.

Bylo těžké se stále usmívat, dělat, že jsem si ničeho nevšimla a mám je všechny ráda.

Začala jsem jídlo servírovat.

Nejprve polévka.

Podávala jsem ji v porcelánových talířích po mé babičce. Byly to nejvzácnější, co jsem měla. Právě i proto jsem je zvolila pro tuto hostinu.

Hosté vypadali na to, že jim chutná.

Pak následovaly těstoviny.

Ty jsem servírovala v obyčejných talířích, ovšem sázela jsem na to, že se budou hosté soustředit na obsah talíře. Troufám si říct, že se mi jídlo vážně povedlo.

Nemohli mi nic vytknout.

Nemýlila jsem se, opravdu jim to chutnalo.

Peter mi dokonce pověděl, že ty těstoviny se zeleninou byly jeho nejlepší jídlo v životě.

„To jsem moc ráda," usmála jsem se a šla pro desert.

Hřeb věcera.

Zmrzlinu jsem podávala v pohárcích a kromě ní, polevy a sušenky jsem ji i posypala barevným sypáním, které bylo laděné do různých odstínů růžové.

„Vypadá to fakt dobře," pověděl Sam.

„Taky bych byla tak tlustá jako ona, kdybych uměla uvařit tohle," špitla Alice Emmě a ta se ušklíbla.

Netušila jsem, jestli to bylo myšlené jako urážka anebo jako kompliment, ale teď... teď už na tom nesešlo.

„Proč sis na svou zmrlinu nevzala polevu?" optal se mě zmateně Peter.

„Je višňová a já mám alergii na višně."

„Ach tak."

Hosté už dojídali.

„Doufám, že vám chutnalo," pověděla jsem a odešla uklidit pohárky do kuchyně.

Z ledničky jsem vytáhla jednohubky.

„Tady malá pozornost pro vás," usmála jsem se sladce na kamerový štáb.

„Jaj, tak to jste moc hodná, slečno," pověděl jeden z kameramanů. Celý štáb si občerstvení začal brát.

„Ano, to jsem," špitla jsem si tiše pro sebe, zatímco jsem se vracela zpět. „To jsem."

V kuchyni už kamery dávno nebyly.
Bylo už nějakou tu chvilku dotočeno.

A to bylo dobře.
Hosté totiž začínali být značně malátní.

Ještě pár minut, a... budu jediným živým člověkem v tomto bytě.