Hrůzné povídky pana Morrise ✓

⋙ Kematian III

Únor, den sedmý
I po dnešním probuzení jsem měl pyžamo špinavé od bláta a na několika místech bylo dokonce natržené. Tehdy mě poprvé napadlo, že bych možná mohl být náměsíčný. Rozhodl jsem se tomu dát ještě pár dní. Jen jsem doufal, že za to všechno nemůže Kematian... Ten jsem si dnes dal dvakrát a opět pokaždé zabral, mimochodem.

Únor, den osmý
A dost. Už to déle nemůžu ignorovat. Stalo se něco, co mě dost vyděsilo a opravdu to nemůžu nechat jen tak. Na pyžamu mi kromě bláta a pár trhanců přibyla krev. Celkem dost krve. Po důkladném prozkoumání svého těla jsem došel k děsivé zkušenosti. A sice, že nepatří mně. Okamžitě jsem běžel do nejbližšího obchodu s elektronikou a nainstaloval si do rohu pokoje kameru. Byl jsem poměrně zvědavý a dokonce jsem to začal brát jako jedno velké dobrodružství. Když se na to zpětně dívám, musím se smát své naivitě...

Únor, den devátý
Ihned po probuzení jsem zaregistroval, že je mé pyžamo opět potrhané, zablácené a krvavé. Úžasné. To bylo moje poslední pyžamo. Teď už mi vážně nebude zbývat nic jiného, než spát nahý. No nic, alespoň, že jsem se konečně mohl podívat na nahrávku z dnešní noci. Bez dalšího otálení jsem šel na to.

První dvě hodiny spánku se zdály naprosto normální. Sem tak jsem se převalil nebo něco zamumlal, nic zvláštního. Pár minut poté už ale začalo být lehce divných. Očividně se mi zdál nějaký zlý sen, jelikož jsem sebou přehazoval v neuvěřitelné rychlosti. A to jsem nahrávku dal na normální rychlost.

Nějakou chvíli potom jsem se zvedl. Můj nepřítomný pohled mě vyděsil. Vzpřímenou chůzí jsem se vydal z pokoje. Poté jsem byl dvě hodiny pryč. Když jsem se vrátil, táhl jsem s sebou obří, nečím naplněný pytel. Ten jsem následně vložil pod postel. Poté jsem se vydal spát.

Tím vše zajímavé ze záznamu končilo. Neskutečně mě zajímalo, co se ukrývalo v tom pytli a krev mi ztuhla v žilách, když jsem si uvědomil, že to mohu jít ihned zjistit. Nejspíš byl stále pod postelí.

Rozešel jsem se směrem k ní, sklonil se a s údivem zjistil, že jsou tam pytle dva. Nejspíš jsem měl i minulou noc stejné plány...

Roztřesenýma rukama jsem pytle vytáhl, otevřel, a... Byla v nich hlína a kamení. Z plna hrdla jsem se začal smát. Sice jsem nechápal, proč ve spánku hromadím hlínu a kamení, ale jeden z kamenů mi právě spadl ze srdce, když jsem zjistil, že nejde o nic závažnějšího.

Každopádně mít pod postelí pytle s kamením a hlínou mi i tak nepřišlo zrovna ideální, proto jsem se rozhodl je vysypat na zahradu.

Možná je jednou nějak zužitkuji. Minimálně mi vždy budou připomínat mé lehce vyšinuté chování...

Obrátil jsem jeden z pytlů dnem nahoru a začal sypat obsah do rohu zahrady. Pár tmavých kamenů, hlína, sem tam vetývka, zase kameny...

Hlava mé matky.

Na chvíli jsem si myslel, že sním. To snad nemůže být pravda. Ne. Že tohle není realita? Jenže byla. Sesunul jsem se na zem vedle sešlé hlavy a veškerá má snaha se soustředila na to se na místě nepozvracet.

Bál jsem se. Kematianu, sám sebe, toho, že mě někdo viděl a hlavně toho, co je v tom dalším pytli. Jak rád bych teď zavolal svému tátovi... Ale bojím se, že by to už nezvedl.