Hrůzné povídky pana Morrise ✓

⋙ Tenkrát v lese II

Temný les mu ani nyní nepřipadal přátelský. Nelíbila se mu hustota stromů, která okolo sebe neskýtala příliš prostoru. Měl pocit, že s každým nadechnutím se prostor okolo něj zmenšuje a stromy se přibližují těsněji a těsněji k němu, jako kdyby ho chtěly rozdrtit. Vzpřímeně nad ním stály v celé své výšce a vychutnávaly si svou nadřazenost. Bál se, ale věděl, že musí pokračovat dál. Zastavit se jen na vteřinu v té hrůze, měl by tendence schoulit se do klubíčka a nehnutě zůstat na vlhké zemi několik hodin, klidně i dní. Věděl to, a právě proto pokračoval ve výpravě.

Stromy pomalu řídly. Přerývaný dech doprovázený obláčky teplého dechu bylo jediné, co se v tu chvíli v měsíčním svitu odráželo. Přesto, jako by se tím vším chlapec uklidnil. Konečně se blížil ke konci lesa. Než se nadál, stál na větším paloučku obklíčeném několika stromy. Úzkost ho již z části opustila a on se rozhodl dát proto oddech své fyzičce. Sedl si na spadlý kmen a rozhlédl se směrem k obloze. Měsíc zářil intenzivněji než kdy dřív. Na vteřinu ho zneklidnila myšlenka na vraha, který by snad mohl v měsíčním svitu spatřit jeho kroky. Nebyl čas otálet, musel pokračovat v -

„PÍP!"

Hlasitý tón mobilního zařízení se roznesl krajinou. Filipovi ztuhla krev v žilách. Idiot. Naprostý idiot. Proklínal se, přičemž se prudce zdvihal. Nevypl si hlasitost mobilu. Vrah teď zcela jistě trhl hlavou a vydává se po tom nápadném zvuku značící jeho přítomnost. Nebyl čas na přemýšlení jakým směrem se vydat. Jen zběžně usoudil, že nejlepší bude utíkat směrem k méně zalesněné části cesty. Srdce mu bušelo jako o závod, když se řítil krajinou, ale na tom už nesešlo. Vrah slyšel mobil, takže teď už je všechno jedno. Ví o něm. Teď je důležité už jen to mu utéct.

Filip se neohlížel do stran ani za sebe, jeho jedinou starostí bylo vyhnout se všem stromům a zákeřným kořenům. Běžel tak rychle, až se mu vše kolem rozmazávalo a ze světa se stávala pouhá skvrna. Litoval okamžiku, kdy se rozhodl jít lesem. Podcenil to.

V hloubi duše tak nějak tušil, že se není čeho bát, ale věděl, že plně si to uvědomí až doma. Teď, teď neměl svou hlavu pod kontrolou. Na plné čáře ji měla pod svou mocí paranoia, která Filipovi napovídala svým záludným hláskem dále. Při běhu mu z kapsy bundy vypadl mobil, ale nedovolila mu se pro něj vrátit. Přál by si mít tu odvahu a sílu se zastavit, v klidu se rozhlédnout okolo sebe a možná tu i přespat. Vždyť přece věděl, že tu žádný vrah není. Možná...

Blbost! Však ho slyšel! To šustění listů a praskání větviček! Jde po něm!

Filip vyběhl z lesa a ač mu začínaly selhávat nohy a nezvládal dýchat, nezpomaloval. Rychlé tempo si držel ještě další dobré dvě ulice dál. Tam stál jeho dům. Domov. Co nejpotišeji se vydal ke dveřím, roztřesenýma rukama vytáhl z kapsy klíče a odemkl. Rodiče už spali. Jeho plán dát si sušenky a kakao mu v tuto chvíli začínal připadat absurdní. Vždyť málem zemřel! Rozhodl se vynechat i sprchu a celý špinavý, udýchaný a zpocený sebou hodil na postel. Po půl hodině vydýchávání se a vstřebávání stresu sáhl do školního batohu s tím, že si konečně rozbalí balíček, který mu přišel. V bezpečí domova ho od toho už nic nemohlo zastavit.

Tiše se zvedl z postele a šel si do kuchyně pro nůž. Ním mu půjde balíček otevřít lépe. V potemnělé místnosti otevřel šuplík s příbory a noži a jeden si vzal. Následně se vydal do pokoje. Pousmál se, když si uvědomil, že to zvládl. Zítra ve dne možná povolá několik kamarádů, aby mu v lese pomohli najít ten zatracený mobil a všechno bude zase v pořádku. V návalu pozitivní nálady si Filip poskočil, načež však zakopl o zapomenuté boty u dveří a spadl na nůž. Krev začala zbarvovat podlahu na rudo a za okny bylo slyšet zakrákání havrana. Odbila půlnoc.