Hrůzné povídky pana Morrise ✓

⋙ Dcera nikoho II

Byl to křik mého otce. Otočila jsem se. Přibližoval se ke mně a cosi říkal.

„Co se děje?" optala jsem se, když už byl u mě.

„Vy se mě budete ptát, co se děje?" křikl a vyrval mi klíče z ruky.

Nervózně jsem se zasmála. „Ta-tati?"

Nechápala jsem, proč mi bere moje klíče a ani to, proč mi vyká. O co mu jde?

„Vy si ze mě vážně děláte srandu!" zavrtěl hlavou. „Netuším, kde jste vzala ty klíče, ale už se sem nevracejte, nebo zavolám policii!"

Následně odemkl, vešel do domu a zabouchl mi dveře pod nosem.

Chvíli jsem na ně zmateně hleděla, než jsem se vzpamatovala.

Můj táta byl vždy rozumný člověk, všechno bral dost vážně a jedním z jeho mínusů bylo právě to, že neměl smysl pro humor. Proto dost pochybuji, že bych se právě teď stala obětí nějakého kanadského žertíku.

Něco se mi na tom celém nezdálo.

Ale nehodlala jsem se tak lehko vzdát.

Došla jsem až k rozvětvenému stromu, na kterém jsem měla už od útlého dětství skýš. Položila jsem si u kmenu tašku a vyšplhala po provazovém žebříku nahoru.

Ze skrýše jsem měla přímý výhled do okna mého pokoje.

Když jsem viděla, co se tam děje, málem jsem z té skrýše spadla.

Viděla jsem samu sebe, jak ležím v posteli a čtu si knihu.

Soustředěně jsem v pokoji tikala očima po stránkách příběhu a nevnímala okolí.

Najednou jsem zvedla hlavu od knihy a můj pohled se spojil s tím mým. Zamrazilo mě a před očima se mi vyjevila vzpomínka na umírající dívku, která na mě dnes pohlédla naprosto se stejným důrazem.

Silně jsem sebou cukla a přitiskla se ke stěně skrýše. Klepala jsem se, bylo mi špatně.

To přece nemůže být pravda.

Po několika minutách, kdy jsem stále nepobírala to, co moje oči viděly, jsem se znovu naklonila a podívala se přes okno do pokoje.

Nikdo tam nebyl.

Že bych se mýlila?

Možná si to až moc beru. Možná, že měl táta jen špatný den a já viděla něco, co není pravda.

Nemohla jsem přeci vidět samu sebe.

Opravdu hloupost.

Chystala jsem se jít na druhou stranu skrýše, kde byl žebřík. Chtěla jsem sejít dolů, zaklepat na dveře a počkat, než mi rodiče otevřou.

Táta byl sice nějak mimo, ale mamka snad byla v pořádku.

Udělala jsem krok směrem k žebříku.

Vtom jsem ale uslyšela jakési zvuky.

Blížily se a já cítila, jak se skrýš lehce třese pod váhou, která byla vyvíjena na žebřík.

Někdo mířil nahoru.

Poskočilo mi srdce. Možná to byl táta. Konečně si uvědomil, že to přehnal.

Moje naděje však zhasly společně s tím, když jsem uviděla, že to rozhodně není můj táta, kdo leze nahoru.

Jen jsem se ve strachu přitiskla zpět ke stěně, když jsem spatřila dívku s modrýma očima a černýma vlasama, jak na mě s úšklebkem hledí.