Hrůzné povídky pana Morrise ✓

Lekce slušného chování

„Ale dost už bylo chův," podotkl muž. „Cože, Mary? Ty by sis dala ještě jeden příběh o chůvách? Copak nevidíš, že ostatní to už nudí?!" Rozzuřený stařec blondýnku popadl a odhodil ji do kouta. Společně s nárazem bylo slyšet křupnutí už tak vysláblých kostí.

Stařík se okamžitě zvedl a přišoural se k dívce. „Ale drahá, já jsem to tak nemyslel... Nemusíš se hned zlobit."

Chvíli Mary pozoroval a jelikož se nedočkal reakce, jen zavrtěl hlavou a navrátil se zpět do křesla. „Jen si trucuj, děvče, jen si trucuj... Už dávno ti to není nic platné. A vy ostatní tedy poslouchejte, jdu vám povědět další pohádku. A tentokrát už bez chův. Slyšíš, Mary, slyšíš? Náno jedna..."

• • • • •

Probudil jsem se brzy ráno. Teprve se rozednívalo.

Jindy bych šel znovu spát, ale dnešek byl jiný.

Měl jsem totiž v pokoji zavřené dveře.

Žiju sám a nepamatuji si, že bych je zavíral.

Jsou tu snad zloději?
Nebo že bych byl vážně takový sklerotik a zapomněl, že jsem si ty dveře zavřel sám?

Posadil jsem se na posteli a tiše neslouchal.

Celý byt byl tichý jako vždy.

Začal jsem se tedy přiklánět k druhé možnosti.

Už jsem se chtěl zvednout a jít je otevřít, když vtom se stalo něco, co mi nedovolilo se ani pohnout.

Někdo na dveře zaklepal.

Ne, nebyly to dveře od bytu, ale od mého pokoje, někdo za nimi musel stát. Někdo tu byl.

A ten někdo věděl, že tam jsem.

Klepání se ozvalo znovu.

Netušil jsem, co dělat. Neměl jsem sebemenší ponětí, kdo to je a jestli u sebe nemá nějaké zbraně.

Ten ničivý pocit nešel vydržet.

Klep, klep, klep.

Že bych se zamkl? Ne, to je hloupost, nemám zámek... zabarikádovat dveře? Ještě by to ten daný člověk uslyšel a byl si jistý už na sto procent, že tu jsem...

Očekával jsem klepání, ale další už nenastalo.

Čekal jsem minutu, dvě, pět minut, čtvrt hodiny... nic.

Polkl jsem. Asi mi nezbude nic jiného, než je otevřít.

Pro jistotu jsem si vzal kapesní nůž. Nebylo to nic extra, ale nic lepšího jsem tu neměl.

Přistoupil jsem ke dveřím a chtěl je otevřít.

Nic.

Nešlo to.

Nechápal jsem. Dveře se otevíraly směrem do pokoje, nemohl je nijak zabarikádovat. Nebyl v nich zámek - nemohl je zamknout.

Zbývala jediná možnost - musel je držet.

Nakoukl jsem klíčovou dírkou z místnosti, zda je tomu tak.

Vzápětí jsem se chytl za obličej a v nesnesitelné bolesti se svalil na zem.

Ten někdo mi do oka vratil špejli.

Stále jsem ležel na zemi, když se dveře rozevřely.

Nezmohl jsem se na to, podívat se příchozímu do tváře.

Přes slzy jsem viděl jen tmavé dlouhé kalhoty a černé boty z kvalitní kůže.

Botu jsem vzápětí ucítil na svém obličeji.

Kopance neustávaly.

Až po bolestivé minutě, která mi přišla jako hodina, muž přestal.

Sklonil se ke mně. Jeho obličej jsem viděl jen velice rozmlženě, ani jsem se nenamáhal zaostřit. Vím, že by se mi to nepodařilo.

„Na zaklepání se odpovídá," pronesl klidným hlasem, zatímco mi z rozevřené ruky bez mého odporu vytáhl kapesní nůž. „Je to slušnost, ty zmrde."