Byl na něm jakýsi muž. Nebylo mu vidět do obličeje, protože měl černou kapuci. Vedle něj ležela mrtvola jakési staré ženy. Vzal do ruky nůž a začal do ženě prořezávat dlaň zkrz nazkrz. Došlo mi, kdo to je. Eliot Ementál. Ten masový vrah.
Nemohl jsem od obrazovky odlepit oči. Přestože mi bylo špatně, nešlo to. Prostě ne.
Jakmile Eliot "práci" dokončil, obraz televize se vypl. Začal se z ní však ozvývat jakýsi křik, vzlyky, pláč a volání o pomoc.
Znělo to jako rozladěné rádio. Chvilku jsem slyšel hlasitěji jednoho člověka, po chvíli zase jiného.
„Nechte mě být! Ne!" zaslechl jsem křik jakési dívky.
Následně byl už zase slyšet jakoby z dálky a přehlušoval ho pláč dítěte.
Pláč dítěte přehlušil křik mé matky.
Neprosila o to, aby ji nechali.
Prosila o to, aby ji už konečně zabili a zkrátili tím její utrpení.
Opravdu nechci domýšlet, co tam s ní dělali.
Začalo se mi dělat opravdu, ale opravdu hodně špatně.
Když už jsem si myslel, že se pozvracím, vše utichlo a obrazovka se znovu rozsvítila.
Nehýbala se, byl tam jen jakýsi zamlžený obraz. Ten se postupně začínal zaostřovat.
Byl tam můj otec, rozřezaný na kusy. Hlavu měl oddělenou od těla, stejně tak ruce a nohy. Na rukou měl obdobným způsobem uřezané prsty.
Teď už jsem se pozvracel doopravdy.
Vzal jsem si do ruky ovladač a chtěl program přepnout. Nevím, co jsem si od toho sliboval. Samozřejmě, že to nešlo. Televize nešla ani vypnout.
Nicméně co by mi to dalo, kdybych ji vypl? Můj otec zemře, možná už je mrtvý. Může to být snad ještě horší?
Obrazovka se vypla a po vteřině znovu zapla.
UDÁLOSTI, ZPRÁVY, NOVINKY - JSME VŽDY O KROK NAPŘED hlásal nápis na ní.
Začaly zprávy.
Všiml jsem si, že tentokrát je datum na kraji obrazovky dnešní. Tentokrát tam byl i čas, ale hodinu posunutý dopředu.
„Včerejší vražda ředitelky nemocnice Alison Jonesové nezůstala jedinou smutnou událostí rodiny Jonesových. Před půl hodinou bylo nalezeno rozřezané tělo jejího manžela Petera. Byl zrovna doma se svou sestrou, prý šla jen pro čaj do kuchyně a jakmile se vrátila zpět do obývacího pokoje, našla ho tam. Mrtvého a rozřezaného. Práce, která by rozhodně nešla zvládnout za takovou chvilku."
Moderátor se odmlčel a mně se zdálo, jako kdyby se díval skrz obrazovku přímo na mě. Jako kdyby mluvil jen se mnou.
„Nebo snad šla? Jsou někteří z nás schopni hrát si s časem? Existuje něco jako čas? A jde toho zneužít? Tolik otázek... pro ty však v našich událostech není místo. Právě jsou čtyři hodiny."
U mě jsou tři.
Otci zbývá půlhodina života. Mám šanci ho ještě varovat, zachránit...
Zvedl jsem se, přestože se všechno kolem mě motalo a chtěl otevřít dveře, které vedly z obýváku, jenže... byly zamčené. Dost divné, vzhledem k tomu, že ani nemají zámek. Ale zkrátka nešly otevřít.
Tyto dveře mají vprostřed takový dlouhý obdélník z matného skla. Není přes něj vidět přesně, jen obrysy.
A já za nimi viděl jakousi postavu v tmavém. To ona mě tu zamkla?
Kdo to je? Co po mně chce? A hlavně - proč mě zamkla?!
Co mám kurva dělat?
Znovu jsem pohlédl na televizi. Čas na kraji obrazovky se změnil. Nyní už nebyl posuntý o hodinu dopředu. Jen o dvacet vteřin. Bylo to... značně znepokojivé.
Moderátor, který celou dobu mlčel, což jsem si uvědomil až teď, začal znovu mluvit: „A nyní opět pokračujeme."
Ohlédl jsem se znovu ke dveřím. Zdálo se mi to, nebo se ta postava přibližovala?"
„Právě nám byla ohlášena další vražda. Obětí je pětadvacetiletý mladík, včera oslavil narozeniny. Jmenoval se George Jones."
Klika od dveří se otočila..
•
•
Další creepypasta vyjde pozítří. 😄 Stejně jako každá další.
ČTEŠ
Hrůzné povídky pana Morrise ✓
Horror„Děti, jen pojďte blíž, přečtu vám pohádku," pověděl šedivý stařec a hrozivě se usmál, čímž odkryl pohled na těch pár žlutých zubů, co mu zbylo. „Vím, že se těšíte," pronesl směrem k pěti dětem, které seděly v křesle u krbu. Ano, všechny děti seděly...
