Hrůzné povídky pana Morrise ✓

Sladká pomsta

„A co byste, dětičky, řekly na pohádku v pohádce? Že nevíte, co si pod tím představit?" stařec se hlasitě rozesmál. „Hned to samy zjistíte..."

• • • • •

„Tati, to jsi ty?" zakňoural z postýlky malý Robinek. „Myslel jsem, že jsi šel s maminkou nakupovat."

„Nakonec se rozhodla, že to zvládne sama," ozval se hlas z chodby.

Schody vrzaly nad váhou muže, který si to mířil k dítěti.

„Tati!" zajásal Robin, když ho spatřil.

„Chceš povědět pohádku?" usmál se na něj muž.

„Moc!" zajásal chlapec znovu.

„No dobrá. Byla jednou jedna rodina. Matka, otec, a dva bratři. Ti bratři byli dvojčata. Ačkoliv byli vzhledově naprosto totožní, povahu měl každý jinou. Jeden z bratrů byl velice hodný, milý a vzorný. Měl mnoho přátel, ve škole ho měli rádi, stejně tak i doma. Měl dobré známky, a to se ani nemusel učit.
Druhý bratr byl jeho přesným opakem. Zlý, protivný a ve škole mu nic nešlo. Nikdy si nenašel pravé přátele. Všichni, kterým věřil ho zklamali, podrazili, a ve škole ho šikanovali. Posmívali se mu a občas ho i zbili. Když se ho druhý, oblíbený z bratrů zastal, tak toho hned nechali, ale to se neoblíbenému bratrovi nelíbilo.

Štvalo ho, že se ho zastává ten pan dokonalý, který nezná žádné problémy a všichni ho milují... Nesnesl to. Jak roky ubíhaly, nic se nezměnilo. Jeden z bratří byl stále oblíbený a druhého nikdo neměl rád. On to ale už tolik nevnímal. Zaměřil se pouze na jednu věc, a to na nenávist ke svému dokonalému bratrovi. Lezl mu krkem, toužil po pomstě za všechny ty roky, kdy stál v jeho stínu. A... a ten čas jednou konečně nadešel," muž se odmlčel a pohlédl na chlapce, jako by chtěl znát jeho reakci.

„Jak to bylo dál?" zajímal se klučina.

„Inu," pokračoval muž. „Bratři vyrostli. Z jednoho se stal uklizeč v místním domově důchodců, kde musel po starcích mýt záchody a čuchat jejich nechutný pach. Druhý vystudoval vysokou školu a stal se úspešným právníkem."

„Stejně jako ty, tati," zajásal Robin.

„Stejně jako já," opakoval pomalu muž a zahleděl se neurčitě kamsi do dáli.

„Tati, jsi v pořádku?" zajímal se chlapec.

„Ani jedno, ani druhé," zareagoval muž.

„Jak-jak to myslíš?"

„Za prvé - nejsem v pořádku. Za druhé - nejsem tvůj otec. A za třetí - ten správný čas na pomstu je právě teď."

Malý Robinek ani nezaznamenal, jak muž z kapsy kalhot vytáhl pistoli, a už kulka prorazila rychlostí blesku jeho hlavou.

Muž se spokojeně usmál. Pomsta byla dokonána. Nehodlal teď utíkat. Nehodlal se bránit, až ho budou zatýkat.

Jen popadl židli, kterou měl Robin, teď už ležící v kaluži krve, u dveří ve svém pokoji.
Hodlal ji postavit v předsíni ke dveřím.

Až tak učinil, popadl chlapce a nehledě na krev, která mu potřísnila oblečení, si ho přehodil přes rameno, sešel s ním schody, a posadil ho na židli v předsíni.

Sám se schoval v kuchyni. Až uslyší, že bratr a jeho manželka přišli, počká si na jejich reakci.
A až se dostatečně nabaží jejich utrpení, zabije je také.

Spokojeně si promnul krvavé ruce nad svým plánem. Pomsta byla a ještě bude... tak neskutečně sladká.