Hrůzné povídky pana Morrise ✓

Chůva I

„Ještě nespíte, děťátka? Ani ty, Kevine? Zlobivý kluk! Víš přeci, že bys měl chodit spát dřív, aby se ti pak nezdály noční můry!“

Ve starém muži to vřelo. Mrvolka hnědovlasého chlapce na jeho slova nikterak nereagovala, což jej vytáčelo k nepříčetnosti. Opatrně vstal, aby ostatní těla dětí nespadla z křesla a uchopil do rukou jedno specifické - to Kevinovo.

„Dobrou noc, Kevine," zašeptal a uložil chlapce do postele, jež se nacházela pár metrů od křesla. Něžně jej přikryl dečkou a pohladil po ledové hlavičce. „Nech si zdát něco hezkého, hochu. A my ostatní pokračujeme v pohádkách..."

• • • • •

Už delší dobu si při studiu přivydělávám hlídáním dětí. Dnes jsem měla hlídat malé děti mladšímu páru, tak okolo třiceti let. Vše probíhalo bez rozdílů jako vždy. Manželé mi zběžně ukázali dům, ukázali, kde co je a ujasnili nějaká základní pravidla, které musí děti dodržovat.

V domácnosti byly dvě děti, dvojčata, chlapeček a holčička.

Když rodiče odešli, chvíli jsem si s dětmi hrála a zdálo se, že jsou s tím, že nejsou s rodiči, naprosto vyrovnané.

Jelikož už byly umyté i najezené, uložila jsem je po několika minutách hraní do postýlek.

Nějakou chvilku to vypadalo, že neusnou, hlavně chlapeček se dost převaloval, ale nakonec oba dva zabrali.

Zhasla jsem jim v pokoji, zhasla jsem i na chodbě, která vedla do jejich pokoje a vydala se do obýváku s tím, že si tam budu číst. Vzala jsem si s sebou totiž jednu rozečtenou knihu, kterou bych ještě dnes velice ráda dočetla.

Uvelebila jsem se na gauči a pustila se do čtení. Čas příjemně plynul a  nic mě nerušilo. Při těchto momentech jsem byla opravdu ráda, že jsem se kdy do hlídání dětí pustila.

Asi tak po půl hodině, těsně po tom, co jsem otci dětí poslala zprávu, že je vše v pořádku, jsem však uslyšela jedno z dětí, jak brečí. Netušila jsem, co se stalo, mohla to být jen nějaká noční můra, ale samozřejmě jsem ho nenechala plakat a vydala se okamžitě do pokoje.

To, co jsem v dětském pokoji spatřila, by mi jindy přišlo v pořádku, avšak vzhledem k okolnostem mě to znepokojilo.

Obě děti spaly. Ani známka po tom, že by před zlomkem minuty jedno z nich brečelo.

Byla jsem si však jistá, že jsem ten pláč slyšela. Nemyslela jsem si, že bych byla tak přepracovaná, že bych slyšela něco neexistujícího. Někdo tu plakal.

Netušila jsem, co v této situaci dělat, takže jsem se rozhodla pro tu nejsnažší variantu: vrátím se zpět do obýváku a budu dělat, že se nic nestalo. Možná, že jen některé z dětí vzlykalo ze spánku.

Jak snadné bylo si to namluvit...

Postupovala jsem po potemnělé chodbě do obýváku. Zase se pustím do knížky a zkusím to tu nějak přežít... U konce chodby, kdy jsem už viděla do obývacího pokoje, jsem se zarazila.

Viděla jsem, že je v místnosti zhasnuto. Tma obepínala vše okolo mě a zmatek mě chladně objímal okolo ramen. Když jsem odsud odcházela, bylo ještě rozsvíceno.

Stačilo tak málo jako zhasnuté světlo a člověka už svíral pocit nejistoty.

Poslední kapkou pro mou rozrušenou mysl byly kroky, které jsem uslyšela vycházet z kuchyně, přibližujíc se...

Reagovala jsem instinktivně, nemyslíc na následky a hlavně na to, že bych se mohla prozradit.

Utekla jsem do zhasnutého obýváku a zavřela za sebou dveře.

Doufala jsem, že to ta osoba neslyšela.
Doufala jsem, že v obývacím pokoji není nikdo jiný.

Pomalu jsem se plížila směrem k mé kabelce, kterou jsem měla položenou u pohovky. Doufala jsem, že se mi povede neslyšně vyštrachat mobil a napsat zprávu rodičům, popřípadě obeznámit policii s tím, že tu je nejspíš nějaký zloděj.

Když už jsem byla za pohovkou u kabelky, uslyšela jsem ode dveří zvuk, který bych ani při nejmenším nečekala.

Zvuk zamykajících se dveří.

Někdo mě tu zamknul.