Hrůzné povídky pana Morrise ✓

Nemocnice

„Tak jak se vám pohadka líbila, děti? Nejste ještě unavené?" muž starostlivě pohlédl na neživá tělíčka, načež se ušklíbl. „Nejste, jak jinak. Inu, pár pohádek ještě zvládnu. Ale poté už se vydáte na kutě, dobrá? A žádné odmlouvání! Tak tedy, tady máte další příběh."

• • • • •

Před chvílí jsem se probudil. Světlé sterilní prostředí a nezaměnitelný odér:

Byl jsem v nemocnici. Absolutně netuším, proč tu jsem a co se mi stalo. To mě uvádělo do znepokojivé nejistoty.

Nechce se mi nic.

Chtěl jsem tu jen tak ležet. Podle všeho jsem mohl, tak jsem si to v rámci možností užíval. Tedy, pokud se dá tupému zírání do stropu říkat užívání.

Nic mě nebolelo. Přišlo mi, jako kdyby mi vůbec nic nebylo. Což mě znovu přivedlo k myšlence, že nevím, proč tu jsem.

Najednou se otevřely dveře.

Dovnitř vstoupila žena. Měla černé vlnité vlasy, hnědé oči a starostlivý úsměv. Nebyla oblečená jako personál nemocnice, ale byla v bězném oblečení.

Má matka.

„Charlie?" oslovila mě a lehce se usmála.

„Co se mi stalo, nevíš to?" reagoval jsem otázkou. Přestože to na mně nebylo nejspíš příliš znát, byl jsem rád, že tu je někdo koho znám a při kom pociťuji jistotu.

„Nic vážného... Brzy budeš v pořádku."

„Nemohla bys mi říct něco víc?"

Chvíli na mě jen tak hleděla, ale pak přistoupila blíž k posteli a jen si povzdechla. „Charlie..."

Pak bez dalších opustila místnost. Mou otázku naprosto ignorovala.

Byl jsem z chování mé matky dost zmatený. Doufal jsem, že mi objasní, co tu dělám, namísto toho jsem se však setkal jen s dalšími otazníky.

Zase jsem tu zbyl sám.

Ovšem ne na dlouho.

Dveře místnosti se totiž po chvíli znovu otevřely a vyrušily mě tak z chmurných myšlenek.

Už jsem si myslel, že je to opět má matka s vysvětlením, co tu dělám, ale opak byl pravdou.

Byl to doktor a se zarmouceným výrazem na tváři na mě hleděl.

Tiše zavřel dveře a přistoupil k mému lůžku.

„Pamatujete si na něco?" zeptal se mě na rovinu.

„Ne," odpověděl jsem podle pravdy a doufal, že alespoň od mi objasní důvod mého pobytu zde.

„Myslel jsem si to," přikývl doktor jemně. „Měl jste autonehodu, nebo ji spíš měla celá vaše rodina. Vaše sestra, váš otec a vaše matka... všichni jsou mrtví."