Hrůzné povídky pana Morrise ✓

Nápis na zdi

„Dobrá, to byla taková oddechovka, abyste se příliš nebály," informoval muž děti. „A teď něco, co by se mohlo líbit Kevinovi. Ten se přeci rád schovává pod postelí, není-liž pravda?"

Stářík věnoval pobavený pohled hnědovlasému chlapci, který se před ním před nějakou dobou snažil skrýt pod postelí.

„A stejně ti to nebylo nic platné,“ pousmál se. „Dostal jsem tě, ostatně jako všechny děti, po kterých jsem kdy toužil. Nechť ti to tato pohádka znovu připomene, hochu..."

• • • • •

Byla noc. Ležela jsem ve své posteli a zírala na tmavý strop.

Vtom jsem za zavřenými dveřmi svého pokoje uslyšela jakési zvuky.

Na tom by nebylo nic tak děsivého, kdybych tu nebydlela sama.

Zvuky se začínaly přibližovat k mým dveřím. Skrz matné sklo v nich jsem uviděla jakousi čepel.

Nůž.

Byla jsem jako paralyzovaná. Nemohla jsem se ani pohnout. Když už se ale postava měla k tomu, aby dveře otevřela, rychle jsem si vlezla pod postel. Nevím, kde se ve mně najednou vzala ta síla se vůbec pohnout, ale byla jsem za ni nesmírně ráda.

Ať už to jsou zloděj nebo cokoliv jiného, nechtěla jsem riskovat, že by ten nůž použil, tak jsem se musela skrýt.

Dveře se otevřely.

Čekala jsem, že uslyším kroky, ale místo toho jsem uslyšela jakési... čvachtání.

To, co mířilo do mého pokoje, nebyl člověk.

Dolní končetiny to mělo šlachovité, přesto však obrovské. Byly mrtvolově bílé a táhl z nich nehezký zápach. Něco mezi močí, shnilým masem a zkaženým mlékem.

Na podlaze za sebou zanechával mokrou stopu. Po každé noze tam zůstávala vrstva jakési hmoty.

Viděla jsem i jeho ruce, ty byly totiž jen o kousek kratší než nohy. Řekla bych tak o třicet centimetrů. Byly menší, ale jinak vypadaly naprosto stejně. Tedy až na dlouhé zažloutlé pařáty, za kterými se ukrýval nános... nejspíš hlíny.

V jedné z rukou to drželo nůž. Ve svitu měsíce se na něm odrazila rudá zaschlá tekutina.

Krev.

A rozhodně ne jeho.

To, co jsem z jeho těla viděla, mi bohatě stačilo na to, abych věděla, že o sobě nesmím ani v nejmenším dát vědět.

Ne, že by to byl takový problém. Nebyla jsem schopná se ani pohnout. Tentokrát jsem to věděla jistě.

Stvoření přistoupilo za čvachtání ke zdi, která stála naproti mé postele, a cosi tam napsalo.

Poté se začalo přibližovat ke mně.

Strachem jsem ani nemohla dýchat.

Šlo blíž a blíž...

Jeho čvachtavé slizké končetiny a zápach...

Tak blízko u mě...!

A pak najednou, když už stálo přímo u mně, vlezlo na postel.

Byla jsem tedy pod tím.

Zatím v bezpečí.

Nešlo si pro to mě.

Nejspíš to netušilo, že tu vůbec jsem.

Jedna noha tomu visela z postele a až na podlahu se z ní linulo něco, co mělo podobnou konstistenci, jako syrový bílek. Stejně to i vypadalo.

Netušila jsem, jestli stvoření spí nebo ne.

Ale tušila jsem, že kdybych nějak zjistila, že ano, mohla bych utéct.

Čekala jsem tedy. Možná za chvíli usne a já uslyším oddechování nebo něco na ten způsob.

I když těžko říct, jestli to dýchá.

Mezitím jsem se rozhodla zjistit, co stvoření napsalo na stěnu.

Přihmouřila jsem oči, abych to mohla lépe přečíst. Písmena byla velice roztřesená, ale přesto byla čitelná.

"Vím, že jsi pod postelí."