Hrůzné povídky pana Morrise ✓

⋙ Chůva II

Krev mi ztuhla v žilách. Nyní jsem ani vteřinu nezpochybňovala fakt, že se jedná o zloděje.

Fakt, že později odkráčel ode dveří a já byla (aspoň prozatím) v bezpečí, mi rychle navrátil odvahu. Vytáhla jsem z kabelky mobil a napsala hlavě rodiny o "menším" problému, kterého jsem byla svědkem.

Náhle jsem uslyšela pláč jednoho z dětí.

Zhrozila jsem se. Udělal jim ten zloděj něco?!

Pláč ustal celkem brzy. A na chodbě se rozsvítilo.

Skrz dveře z matného skla jsem viděla obrys postavy v černém.

Ve stresu jsem vyťukala další zprávu otci dětí, protože na tu minulou stále nereagoval.

Odeslala jsem ji a doufala, že bude brzy na cestě. Cítila jsem se příšerně vylekaně, přestože jsem jedla, měla jsem v žaludku pocit prázdna a přestože jsem jindy byla upovídaná, teď bych nevydala ani hlásku.

Znovu ten brek. Tentokrát se mi zdálo, jako kdyby byl tak nějak blíž. Začínala jsem mít pocit, že nějak souvisí s tím brekem, co jsem slyšela, když jsem si ještě bezstarostně četla na pohovce.

Postava černém se vzdálila od dveří a k mému zhrození se vydala po schodech nahoru k pokoji dětí. Nejspíš si myslela, že se skutečně jedná o pláč dětí.

Bála jsem se.
Strašně jsem se bála, že se jim něco stane.

Mé nejhorší předtuchy se naplnily, když jsem uslyšela hrdelní výkřik jednoho z nich.

Kroky postavy se poté opět začaly približovat po schodech dolů. Zpět. Zpět ke mně... Zdálo se, že jsou kroky dotyčného poněkud těžší. Jako kdyby s sebou něco táhnul.

Měla jsem pocit, že ten zvuk souvisel s klopýtnutím dotyčného. Tehdy jsem ještě netušila, že to jsou malé dětské hlavičky, protože ta osoba drží děti za nohy, každé v jedné ruce, a táhne je dolů.

Došlo mi to až tehdy, kdy postava, opět už viditelná ve dveřích, udělala nemyslitelné. Opravdu jsem to nečekala.

Chvíli bylo ticho, a mně se zdálo, jako kdyby odešla. Ale teprve, když na matném skle dveří přistála krvavá dětská ručička, došlo mi, co takovou dobu dělala. Ona je rozřezávala.

Stále jsem se snažila skrývat, ač o mně dotyčný nejspíš věděl. Přesto jsem se v tento moment nemohla ubránit zvracení. Bylo mi neskutečně špatně.

Rozhodla jsem se, že zavolám otci dětí. Už nemám na vybranou. Nebere to, a já nejspíš přijdu na řadě hned po dětech... Musím ho informovat. Zkrátka musím.

Lehce pozvracenými prsty jsem odemkla mobil. Z očí mi slzelo, zvratky mi tekly i z nosu. Mobil jsem měla brzy značně zašpiněný. Ale o to teď nešlo. Stejně zemřu...

Vyťukala jsem číslo hlavy rodiny.
Postava stále stála nedaleko dveří a házela kousky dětí na dveře...
Opět se mi začínalo dělat špatně...
Konečně jsem klikla na volat.

Z chodby se v tu chvíli ozvala melodie příchozího hovoru.

Postava v černém si v tu chvíli sáhla do kapsy a vyndala mobil...