Jealousy ✓ || Changki

Changki || Část 1

Changkyun

Už od mala jsem byl rodiči veden k naprosté poslušnosti a zodpovědnosti. Nerozptylovat se ruchy kolem sebe a jen se soustředit na školu, to bylo skoro jako naše motto, mohl jsem si to klidně vytetovat na čelo. Kdyby to bylo podle rodičů, tak ani nemám přátele a hned po škole jdu domů se učit, možná ani spánek bych neměl mít a pak zase do školy. O víkendu mě otec, který je uznávaný vědec, doučoval sám, abych byl napřed. Nikdy jsem nezažil, co to je studentský život. Všichni říkají, že to jsou nejlepší léta, co může člověk mít. Mě to tak nepřišlo. Bylo to jako peklo. Když jsem domů přišel s horší známkou, než jedničkou, tak jsem byl brán jako selhání. Ani jako dítě jsem nedostával žádné pochvaly za dobré známky, byla to samozřejmost. Proč by mě měli chválit za něco, co bylo jasné? Naštěstí po tom, co jsem nastoupil na střední, tak se to trochu zlepšilo. Možná to bylo tím, že jsem si hned v prváku našel přátele. Nebyl jsem ten klasický opuštěný šprt a mazlíček učitelů, hlavně proto, že jsem ve třídě nedělal bordel. Nemůžu říct, že by mě šikanovali, na to jsme měl moc dobrou třídu, takže toho jsem byl ušetřen. Vlastně si, až na tvrdý režim, nemám na co stěžovat. Vlastně ani nic jiného neznám, tak jak bych mohl. Ale moji přátelé, Jooheon a Hoseok, rád používá spíše Wonho, se mě ujali. Já jsem introvert a málokdy se otevírám novým lidem a už vůbec nezačínám s cizími rozhovor. Oni jsou na opak extroverti a jak se říká, jak se introvert a extrovert stal kamarádem? Extrovert začal konverzaci, oblíbil si introverta a adoptoval ho. Tak nějak to bylo. Jednou ke mě přišli, začali se se mnou bavit a už neodešli a jsem za to rád. Jsou moje světlo v téhle nudné šedé realitě. Díky nim vše dostává nádech aspoň nějaké barvy. Když jsme se ve třeťáku rozhodli, že budeme bydlet spolu na koleji, tak mi to otec dlouho rozmlouval. Máma plakala jako bych jí řekl, že nastupuju na šesti letou službu v Iráku. Pro otce byla kolej zlo. Místo, kde studenti zapomínají na učení a myslí jen na sex, alkohol a na to, jak si proflákat život. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem ho ukecal, že už jsem dost velký na to, abych to zvládl. Přece jen je mi 17. No, dobře, tak starý zase nejsem, Jooheon je stejně starý a Wonhovi je 18. Otec měl problém nejdřív s tím, že budu bydlet na koleji a pak s tím, že nebudu bydlet sám, Wonho ani Jooheon se mu nelíbili, ale ani už nevím, jak ale podařilo se mi ho ukecat.

"To bude skvělý rok, Kkukkungie!" svalím se na sedačku, po tom, co jsem odnesl jednu bednu na horu do pokoje. Oh, bože, to je únavné. Wonho tahá rovnou tři bedny a Jooheon taky vytáhne jednu a svalí se skoro na mě. Takže nakonec mě celého přestěhuje Wonho, no, aspoň nějaké využití mají ty jeho svaly. Občas si říkám, proč se s námi baví. Jooheon je otevřený a veselý člověk, ten typ, co se baví snad se všemi a přitom si vybral mě jako nejlepšího kamaráda, ale u něj to ještě chápu, máme stejné zájmy v hudbě, ve filmech a v hrách, Wonho na druhou stranu vypadá, jak to občas říkají studentky u nás na škole, jako dokonale vytesaná socha boha krásy. Vypadá jako typický namyšlený svalovec, ale zase je pravda, že brečí u každé pohádky, kterou pustíme v televizi, lvího krále první díl probrečí asi nejvíc. Ale i tak je to zvláštní kombinace našeho přátelství, ale pořád drží a to jsem rád. Ale je tu ještě jedna věc, která mě drží v tomhle šedém světě a možná mi dává do života i víc barev než mí dva nejlepší přátelé, anděl s nádherným hlasem.

Vykašleme se na nějaké vybalovaní a každý zalezeme do svého pokoje, aby jsme se převlékli ze zpoceného oblečení a vzali si něco čistého. Pak se zase sejdeme v obýváku a zapneme si Hledá se Dory a už jen tak ze zvyku dáme Wonhovi do klína kapesníky. Nemůžeme se ale moc rozjet, protože zítra je první den školy. Konečně, konečně ho po tom úmorném letním volnu uvidím!

"Nechtěl by jsi si vzít něco, v čem nebude zase každá holka u nás na škole mít orgasmus?" povzdechne si Jooheon, když Wonho vyjde z pokoje v kraťasech a těsném černém tílku.