Jealousy ✓ || Changki

Jealousy // 2Won // 36

Wonho

Nemůže se ani nadechnout a já sám nevím, jak ho mám nejlépe utěšit. Dlouhou dobu ho objímám a tisknu k sobě, lidi, kteří vchází a vychází z obchodu na nás nechápavě koukají, ale ignoruji to a tisknu ho na svoji hruď. Až po nějaké době ho přemluvím, aby se zvednul a dojdeme ke mně. Tam se oba dva oddáváme pláči, chvíli obviňuje on sebe, pak obviňuji já sebe, nakonec se snažím, aby cítil a věděl, že na vině není jen on, že vina není jen jeho a že jsme v tom oba dva a máme stejný podíl viny. Jeho to sice napadlo, ale já s tím souhlasil, já to všechno zlé vykonával. Není to jen jeho vina a nikdy to nebyla jen jeho vina. Jsme na vině oba dva.

Nakonec u mě zůstal ještě další večer, pili jsme spolu, pořád jsme plakali, chvílemi jsme zkoušeli nějaké studené vtipy, ale nesmál se z nás ani jeden. Věděli jsme, že jsme oba v háji. A to bylo poprvé, kdy jsme spali vedle sebe, oba dva jsme opilí usnuli na rozloženém gauči a já se probudil první, jako vždy. O několik hodin dřív. Ale nevstal jsem, i přes to, jak moc mě pálily oči, i přes to, jak jsem měl vyschlý krk a motala se mi hlava jsem se jen převrátil na bok k němu a sledoval jsem ho. Jak oddechoval, jak byly jeho oči zarudlé. Natáhl jsem ruku a když už jsem se prsty skoro dotýkal jeho čela, tak jsem své pohyby zastavil a po chvíli jsem ruku stáhl.

Vstanu z gauče, doplazím se do sprchy, abych se dal dohromady. Tiše uklidím nepořádek na stole, upravím Hyungwonovi deku, aby byl celý zakrytý a pak se vydám do posilovny, nechám mu na stole lísteček, že se vrátím odpoledne, ať klidně zůstane, pokud chce. A při odchodu z domu jsem doufal, že zůstane. Doufal jsem, že ho tam najdu a že neodejde. Ale věděl jsem, jak to dopadne.

Odpoledne byl můj byt zase prázdný a pochmurný. Pod mým vzkazem bylo napsáno Promiň a já si prohrábl vlasy. Následující tři dny pro mě byly muka. Neodpovídal mi na smsky, nezvedal mi telefon, když jsem mu volal, měl jsem o něj takový strach a nebyl tu nikdo, komu bych mohl zavolat a přes koho bych mohl zjistit, jestli je v pořádku. Celé dny jsem bloudil jako tělo bez duše, cítil jsem se prázdnější než kdykoliv jindy a já si doteď myslel, že prázdněji už se cítit nemůžu. A ono to nakonec všechno může být mnohem horší.

Došel jsem alespoň nakoupit, abych si mohl uvařit nějaké jídlo. Už mi dokonce bylo jedno, co to bude, ale jako vždy...byl to ramen, to jediné, co je mi na světě dovoleno milovat. To, o co snad nikdy nepřijdu. Pokud bych přišel i o ten ramen...oh můj bože. Pro mě by to byl konec světa. Z vaření mě vytrhne až zvonek u mých dveří. Poskočí mi srdce, vím, že nikdo jiný, než on to nemůže být. Odložím utěrku a oddělám hrnec s ramenem na bok, aby se nevařil a skoro se rozběhnu ke dveřím. Otevřu dveře a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Srdce se mi bolestně sevřelo a já myslel, že v tu chvíli dostanu infarkt. V tu chvíli, kdy přede mnou stál Changkyun.

„C-Changkyun." Vydechnu překvapeně, možná to zní až moc přidušeně a já na něj koukám jako bych právě viděl ducha.

„Můžu dál?" šeptne tiše a já přikývnu, odstoupím ode dveří, aby mohl vyjít a jsem děsně nervózní, ale hlavně nevím, co se to děje. Celý se třesu, cítím, jak ten třesot probíhá celým mým tělem a zároveň cítím, jak se mi oči zalévají slzami. Dojde do obýváku a já zavřu dveře.

„D-Dáš si něco?" zadívám se na něj a pak hned do země, jak moc se stydím za to všechno, co se stalo. Řekne si o vodu, nachystám mu vodu...s citronem a mátou, jak to měl vždycky rád a já doufal, že to se nezměnilo. A věděl jsem, že nezměnilo, protože když jsem před něj postavil sklenici, tak se pousmál a já si k němu sedl.

„Hyungwon mi všechno řekl." Prolomí po chvíli ticho a já vytřeštím oči. Zatřesou se mi rty, jak chci něco říct, ale sám nevím co. „Bože...co jste si mysleli? Když mi to řek, nevěděl jsem, co si mám myslet...co jste si mysleli? Že mě dokážete uchránit před vším? Uvědomili jste si vůbec, jak moc jste všem kolem sebe, a i sobě ublížili? A zbytečně," vydechne a já na něm vidím, že je ve všem, ve svých pocitech, stejně zmatený jako já. „jak bych mohl dospět, vyrůst a stát se dospělým, když jste mě nenechali nic vyzkoušet? Musel jsem si přece něčím projít, abych se stával lepším a silnějším nebo ne? Navíc...bože, já fakt nevím, co na to říct, Wonho, fakt nevím," schová si hlavu do dlaní, a i já tu svoji sklopím a začnu plakat. „já ho tolik miloval. Tolikrát jsem si chtěl sáhnout na škole na život, ale on byl vždycky tím světlem, díky kterému jsem to neudělal," vážně se na mě zadívá a já v očích neskrývám překvapení. „až teď mám konečně možnost být s ním šťastný a já...já jsem. Neuvěřitelně šťastný, protože on je vše, co potřebuji. A já jsem pro něj vše, co potřebuje on. A vždycky takový byl. Je sobecký? Bože je a jak moc!" zasměje se u poslední věty. „Ale to na něm miluju. To, že ví, že je krásný...že ví, že má talent, že ví, v čem všem je dobrý...že ví, jak moc ho miluju. Že ví, jak rád na něj koukám, jak z něj nedokážu spustit oči, jak hltám každé jeho slovo. Ví to tak moc dobře a možná...proto se k sobě tak hodíme, protože...já mu spoustu věcí nemusím říkat, on je ví, on je na mě vidí a on je ze mě cítí. A nezáleží na to, jak ho vidí ostatní lidi...on je přesně takový, jaký chci, aby byl. Nic bych na něm neměnil." V jeho očích vidím vše, co potřebuji k tomu, abych byl utvrzený v tom, že vše, co jsme dělali, jsme dělat neměli.