Jealousy ✓ || Changki

Jealousy // JackHeon // 28

Jackson

Škola pro mě byla vždycky hrozným místem. Vždycky, když jsem si myslel, že šikana už nemůže být horší, že už jsem si zvykl a že to horší snad nebude, vždycky se osud zasmál a řekl mi ať sleduju, že všechno může být horší. Kim Minho – tak nějak se dá pojmenovat moje noční můra. Moc dobře jsem věděl, že jsem ošklivý a tlustý, ale on mi to nikdy nezapomněl náležitě připomenout. Hlavně díky němu pro mě byla střední místem, na které bych se nikdy nevrátil. Pak se vše změnilo, když jsem potkal Jooheona. Skamarádili jsme se a já najednou měl pocit, že svět zase není tak hrozný, jak mi připadal. Když jsem byl s ním cítil jsem se jako bych měl šanci, šanci změnit svůj život k lepšímu. Pořád jsme si měli o čem povídat, a i když jsem se zprvu bál, že mě hned odkopne jako ostatní, tak to nikdy neudělal. Byl to první člověk, který pro mě něco takového udělal, jeho zájem a to, že jsem z každého jeho slova cítil to, že mu na mě záleží...bylo to nepopsatelné.

Ani mě nepřekvapovalo, že jsem se do něj postupem času zamiloval. Vlastně ne postupem, zamiloval jsem se do něj hned, hned, jak byl prvním, kdo se mě zastal. V té chvíli se moje srdce bolestně sevřelo a následně rozbušilo, když ho moje oči uviděli. Zprvu jsem věděl, že nemám šanci, sice jsem byl tlustý a škaredý, ale nebyl jsem naivní...ale postupem času, měl jsem pocit, že by to možná mohl cítit stejně. Víc a víc mě stresovalo to, jak se blíží konec školy a já se mu ještě nevyznal ze svých pocitů. Každý, každičký den jsem se k tomu chtěl odhodlat, ale vždycky to špatně skončilo, vždy nás někdo vyrušil a já už ztratil odvahu.

Ten den měl být přelomem v mém životě. Taky byl, ale jiným přelomem, než v jaký jsem doufal. Měli jsme se sejít s Jooheonem u skříněk...no, dobře, neměli, ale věděl jsem, že tuhle přestávku tam vždycky jde a taky jsem věděl, že v tuhle přestávku tam nikdo nebývá. V ruce jsem pevně svíral červenou růži a kráčel jsem po schodech do šaten. Dneska to udělám. Dneska se mu vyznám, dneska konečně změním svůj život.

„Tak to vybal, Jooheon!" uslyším najednou hlas Minha a zarazím se, když mluví na Jooheona. Zůstanu stát na schodech tak, aby mě nebylo vidět a pevně sevřu růži ve svých rukách. Co mu může chtít?

„Co jako?" slyšel jsem Jooheona a v jeho hlase jsem cítil nechápavost. Ani já jsem nechápal o co Minhovi jde.

„Copak ti to malé prase udělalo, že ho tak chráníš? Možná je i přes svůj vzhled dobrý v posteli? Vykouřil ti ho tak dobře, že si vysloužil tvoji ochranu?" řekne Minho najednou a já málem dostanu infarkt. Chytím se za srdce a opřu se o zábradlí schodů. Chci sebrat odvahu a nakráčet tam, ale zarazí mě známý hlas, ten, který tolik miluju, když začne mluvit.

„Cože? S tím tlustým prasetem? Ani kdyby měl pytel přes hlavu a teď mi dej pokoj." Uslyším a píchne mě u srdce. Slyším kroky a se slzami v očích se mi podaří vyběhnout schody zpátky nahoru. Růži vyhodím po cestě do koše a uteču ze školy. Tohle...tohle jsem nečekal...věděl jsem, že nesmím být naivní, věděl jsem, že se mu nelíbím, ale slyšet to takhle...ranilo mě to. A já najednou věděl, že tohle bude naposledy, co jsem se nechal zranit. Už to nechci být já, koho budou ostatní zraňovat, chci to být pro jednou já, kdo zraní ostatní. Od té doby jsem s Jooheonem nepromluvil, celé ty roky jsem na sobě makal, nejen, že jsem teď manažer jedné z největších firem, ale navíc už nejsem ani ošklivý a ani tlustý. Hodiny v posilovně byly, co k čemu když jsem teď samý sval a puberta udělala s mým obličejem svoje a já teď vím, že jsem se sebou spokojený jako nikdy.

Kolikrát jsem přemýšlel nad tím, že to nebylo fér. To, co se stalo, to, co Jooheon udělal. A já věděl, že mu to chci oplatit, chci, aby věděl, jak to bolelo – ta zrada, to, že někomu důvěřujete a on vás zradí. Věděl jsem, že chci, aby si to zažil na vlastní kůži.

Když jsem mířil na školní sraz, vlastně jsem to ani neplánoval. Ten nápad přišel náhodou, když jsme se po těch letech viděli a dali do řeči. Najednou jsem věděl, že to je přesně ta příležitost, to je ta správná chvíle, kdy se to má stát. Už nejsem takový, jaký jsem býval, takže znám své přednosti a vím, jakým způsobem dostat lidi tam, kam je chci dostat. Ani jsem nezapochyboval, že by můj plán nevyšel a když jsem si lehce přiopilého Jooheona vedl domů, tak jsem věděl, že můj plán bude dneska vykonán. Věděl jsem, že i on konečně zažije tu bolest, kterou jsem já zažíval ty roky předtím. A věděl jsem, že tohle si užiju, užiju si ten pohled, až mu to řeknu, oh, samozřejmě, on o to byl ochuzen, on neviděl můj pohled, když jsem přišel na jeho lži, ale každý má nějaké výhody a nevýhody. Já to alespoň uvidím.

Taky jsem byl trochu přiopilý, ne, že bych se do toho sexu musel nutit, Jooheon byl mnohem krásnější, než býval ve škole. Jeho ďolíčky, které mi ukazoval celou noc, byly stejně nádherné jako kdysi. Každý můj dotek, jakkoliv jsem se dotkl jeho těla, tak to moje uši zaregistrovali, protože slastně sténal a vrněl do všech mých doteků. Myslím, že tohle byl ten nejvíce hlasitý sex, který jsem kdy s někým měl, protože jeho steny slyšeli možná i sousedi ve vedlejší ulici. Unaveně po několika kolečkách usnul a já vstal z postele. Prohrábnu si vlasy, chvíli mě přepadne pocit, že bych od svého plánu měl možná upustit, ale pak si vzpomenu na to, co se stalo. Na to, jak mi bylo, jak jsem se cítil. Tohle je odplata.

Chvíli jsem se vyspal na gauči a ráno jsem si začal vařit snídani. Sobě. Slyšel jsem pohyb v ložnici, takový, aby mi došlo, že je Jooheon vzhůru. Teď přijde finále. Teď přijde ta kudla do zad, bolestivá chvíle, kterou člověk vždycky nečeká, ale ona přijde. Kudla přímo do srdce.

Zašvitoří mi sladce na dobré ráno, jen si odfrknu a otočím se k němu. Zarazím ho dřív, než ke mně dohopsá a obejme mě.

„Tak se oblíkni a můžeš jít domů, jdu do práce." Řeknu suše a bez známky jakékoliv emoce. Vidím jeho pohled, jak se změnil, jak se mu vhánějí slzy do očí a on se je snaží potlačovat, zatímco ze sebe vydá smutné a tlumené cože. „Snad sis nemyslel, že za tím bylo něco víc. Byl to jen sex, ne?" zasměju se a ignoruji to, jak mě píchlo do srdce, když jsem viděl jeho bolestný výraz, to, jak se ho to dotklo. Beze slova zmizel v ložnici, oblékal se, což mi došlo, když s rudýma očima od pláče vyšel z mojí ložnice a šel ke dveřím, kde se obouval.

„Teď alespoň víš, jaký to je, když tě někdo zraní, Jooheon." Řeknu chladně, když za sebou skoro zavírá dveře.

„Cože?" vyjekne najednou a otočí se ke mně čelem.

„Moc dobře víš, o čem to mluvím, tak nedělej blbýho!" vykřiknu po něm.

„Já nevím, o čem mluvíš, nevím, chápeš!" vyjekne a po jeho tváři se spustí slzy.

„To abys věděl, jak jsem se cítil, když jsi Minhovi říkal, jaký jsem tlustý prase, jak bych potřeboval pytel na hlavu a bůhví co všechno jste si o mě říkali! Tohle je moje odplata, to, abys věděl, jak jsem se celý ty roky cítil." Křiknu znovu. Na chvíli se zarazil a víc se rozplakal.

„Nic nevíš!" zakřičí. „Já tě celou dobu miloval!!!" zakřičí z plných plic, až se mu zlomí hlas, vyběhne z mého domu a práskne dveřmi. Opařeně stojím na místě a přemítám si jeho slova. Ne, Jackson, klid. Tohle není určitě pravda, řekl to jen tak, jen tak, aby tě naštval. Aby ses cítil vinný, ale on je ten, kdo je vinen!