Jealousy ✓ || Changki

Jealousy // ShowHyuk // 22

Minhyuk

Celý týden pro mě byl jako muka. Nebo spíš jako na houpačce. Neustále jsem přemýšlel, co mám dělat, jestli s tím mám něco dělat. Ale byla tu jedna neměnná věc. To, že ho miluju. Ani to, co se mezi námi stalo mě nepřimělo k tomu, aby se moje pocity změnili.

Od prváku jsem ho vždy chodil na tribunu pozorovat. Nebyl tréning, který bych vynechal, nebyl zápas, na který bych nepřišel. Učil jsem se všechna ta pravidla, všechno o fotbalu, doufal jsem, že až bude někdy chvíle, kdy bychom se mohli poznat, že se mi bude hodit, že budu vědět vše o tom, co ho baví a čemu se evidentně rád věnuje. Nechodit tam celý týden pro mě bylo hrozný. Uvědomil jsem si, že nemám co dělat. Většina studentů chodí po škole do kaváren nebo mají nějaké své koníčky, ale on byl vždy tím jediným, co zajímalo mě.

Všem jsem tvrdil, že se chodím na tribunu učit, abych měl klid, ale většina věděla, že já opravdu nejsem typ na učení. Chodil jsem tam jen kvůli němu. Opravdu to takhle chci? Opravdu s tím vším chci přestat po tom, co se stalo? Ať nad tím uvažuji sebevíc, tak vím, že i předtím jsem pro něj neexistoval. Nevěděl, kdo jsem a tak...kdybych na tu tribunu znovu začal chodit, kdybych ho znovu jen z povzdálí obdivoval, mohlo by to být tak jako dřív. S jedinou změnou a to tou, že tentokrát vím, že pro něj nic neznamenám a vím, že už něj nikdy nebudu mít šanci. Měl bych být rád, že vím, na čem jsem.

„Co to děláš?" nechápavě se na mě dívá Kihyun, když ráno před tím, než vyrážíme do školy sedím na gauči a vystřihávám do časopisu dvě díry.

„Ale nic." Zakroutím hlavou. Nechci mu říct, že to dělám proto, abych mohl Hyunwoo pozorovat bez toho, aniž by on o tom věděl. A tak jsem se rozhodl, že si do toho časopisu vystřihnu díry, bude to vypadat, že si čtu, ale já ho budu pozorovat, muhahaha, jsem tak geniální!

Celý den se ve škole vrtím, jako bych zapomněl na to, co se stalo, ale prostě už se těším na tribunu. Na to, až ho zase budu moct pozorovat, kochat se jeho tělem, jeho hlasem, jeho reakcemi. Prostě jím. Seru na to, co se stalo...celý týden jsem se snažil přesvědčit své srdce, aby se odmilovalo, ale nešlo to. Byl tím jediným, co ovládalo moje myšlenky a mě celého. A tak jsem uznal, že nemá cenu s tím bojovat. Láska není něco nad čím bych měl sílu zvítězit. A možná nad tím ani nechci vítězit, možná moje jedna sobecká část doufá, že se do mě třeba časem zamiluje. Že se třeba jeho názor na mě změní. Ale ne, moje racionální část ví, že to není možné. Ale v mé hlavě je spousta naivity, spoustu bláhových snů a na snech přece není nic špatného. A tak jsem se s tím smířil. To je to nejlepší, co můžu udělat.

Natěšeně si dojdu sednout na tribunu a vytáhnu si časopis. Netrvá to dlouho a vidím ho, jak se jde s Jaebumem protahovat před tréninkem, všiml jsem si, že oni dva chodí vždycky dřív než ostatní.

Z jejich pohledu to musí vypadat, že si čtu časopis, ale moje oči dírami v časopisu sledují jen jedno a to Hyunwoo. To, jak do Jaebuma začne drbat loktem, když mě na tribuně uvidí, srdce mi zběsile poskočí a já pevněji sevřu časopis. Ne, Minhyuk, nedělej si z tohohle žádné plané naděje. Prostě je jen asi překvapený, že tu jsi, ačkoliv nevím, co ho na tom tak překvapuje, vždyť neví, že tu chodím pořád.

Možná se mi to zdá, když mám chvílemi pocit, že se přede mnou Hyunwoo nakrucuje. Ale opravdu to bude jen můj pocit, určitě. V rukou mám křeče od toho, jak si pořád držím časopis před obličejem, kašlu na to, stejně na mě kašle. Odhodím časopis a dívám se na něj normálně, mé srdce poskočí znovu, když na mě zamává. Dostanu elektrošok a začnu pomaličku mávat, zatímco se otáčím, jestli náhodou nemává na někoho za mnou, bože, to by byl moc hezký trapas. Ne, že bych nebyl zvyklý, já jsem přímo magnetem na takové situace.

V další sekundě se ale neubráním smíchu, když se na mě Hyunwoo dívá a Jaebum ho trefí balónem do hlavy. Směju se tak moc až mě z toho bolí břicho, to je po dlouhé době první upřímný smích, co jsem snad měl. Sleduju, jak Jaebuma Hyunwoo naštvaně pronásleduje a něco mu nadává. Srdce mi ale zběsile poskakuje v hrudi, proč se na mě tak zasekl pohledem? Nechal se zranit kvůli mně...možná...možná se v něm taky něco změnilo? A tak celý trénink zjišťuji, že se jeho oči neustále upírají ke mně, mým směrem, snaží se zachytit můj pohled a já chvíli přemýšlím, jestli tohle není sen. Jestli se mi to jen nezdá, jestli se v následující vteřině neprobudím s tím, že realita je jiná, že realita je krutá.

Dostanu málem infarkt, když se po mě znovu dívá a o něco zakopne, nevím o co, protože z té dálky to nevidím. Za to ale vidím, jak kulhá a jak má sedřenou celou nohu a jak jde pomalu na lavičku. Nakukuju, abych na něj viděl, pak se musím krátce zasmát, když vidím, jak se pere s obsahem lékárničky. Mrknu na Jaebuma, který na mě začne mávat a pak prstem ukazuje a snaží se mi naznačit, abych šel taky na lavičku. Se smíchem se zvednu a dojdu pomalu k Hyunwoo.

„Pokud si nechceš hrát na mumii, tak si tu nohu chceš ošetřit špatně." Pobaveně k němu dojdu, zatímco on má kolem hlavy a kolem těla obmotaný obvaz, který nevím proč vybalil z ruličky a zamotal se do něj.

„Minhyuk." Hlesne a překvapeně se na mě podívá. Vezmu mu lékárničku z klína a vytáhnu z ní dezinfekci. Prudce mu ji šplíchnu na sedřenou nohou a on s bolestným vyjeknutím skoro vstane. Jo, tohle jsem si užil.

„Štípne to." Pronesu, když namotávám obvaz znovu do ruličky.

„Tos řekl pozdě." Uhne pohledem a já se pro sebe musím zasmát. Nebylo těch schválností už dost, Minhyuk? Ne, nebylo. Nohu mu v rychlosti obvážu a pak od něj vstanu.

„Máte nedostatek zdravotních sestřiček, koukám." Pobaveně se rozhlédnu.

„Hlásíš se?" pozvedne obočí a vidím v jeho očích náznak úsměvu, ačkoliv se jeho koutky do úsměvu nepohnou.

„Nechám si to projít hlavou." Zasměju se a vezmu si tašku, abych se mohl vydat domů.

„Minhyuk." Chvíli to trvá, ale nakonec vstane a doběhne kus ke vchodu z tribuny. Otočím se na něj a neskrývám ve svých očích překvapení.

„Ano?" otočím se na něj a usměju se, když vidím, jak je udýchaný. Prohrábne si vlasy a jeho oči se upřou do těch mých a mnou zase projede elektrošok.

„Mohl...mohl bych tě někam pozvat? Chci...chci probrat to, co bylo, vyřešit to a...začít jinak." Vážně se na mě zadívá a já znovu nedokážu potlačit překvapení. Ale i přesto, jak moc chci, i přesto, jak moje tělo a srdce křičí ano, i přesto mu to nechci udělat lehké.

„Možná...někdy." Vypláznu na něj lehce jazyk a otočím se na patě k odchodu.

„To je ano?" slyším v jeho hlase, že se taky usmívá. Cítím to, i když jsem k němu zády a zrovna odcházím.

„To nevím." Zasměju se a pokračuju v odchodu.

„Takže dneska večer před restaurací Lachtan?"

„Zkus tam čekat a uvidíš." Se smíchem se jen na chvíli otočím k němu, zamávám a pak se na patě otočím zase zpátky a vydám se domů. Bože...myslel to vážně? Doma nedělám nic jiného, než nad tím přemýšlím a když je 6, tak sám sebe přistihnu, jak se chystám. Bože, fakt tam chci jít? Co tam chci dělat? Co když si dělal jen srandu? Co když si chce jen ověřit, jak moc jsem blbej a jak moc mu důvěřuju? Ach jo. I přes to, jak moc nad tím přemýšlím, i přesto, jak mi Kihyun říká, že je to blbej nápad, tak i přesto se rozhodnu...že tam půjdu.