Jealousy ✓ || Changki

Changki || Část 6

Changkyun

Začnu se pomalu probouzet a cítím, že moje tělo už není taženo velikou silou gravitace k zemi. Cítím se lehčí a cítím, jak se ve mně pomalu probouzí síla aspoň otevřít oči. Hned se cítím znovu na omdlení, když se mi před očima začne mihat. Vidím rozmazaně a musím použít velikou sílu, abych zvedl ruku a oči si promnul, ale aspoň už se necítím na umření, necítím, že by ten jeden pohyb spotřeboval veškerou moji imunitu.

„Hlavně potichu, myslím, že pořád spí – ah, broučkuuu." doběhne ke mně Jooheon a postaví na noční stolek konvici asi s čajem. „Jak se cítíš?" prohrábne mu vlasy a já si hlasitě oddechnu.

„Líp." zamumlám, pořád nevěřím svému krku natolik, abych dokázal mluvit hlasitěji.

„To je dobře," usměje se na mě a začne z plata palci vymačkávat prášky. Dokážu se sám posadit a on se na mě pyšně usměje. Pohledem střelím na Wonha, který stojí ve dveřích a je opřený o futra, ale z nějakého důvodu mi jeho pohled přijde trochu temnější než obvykle. „na spolkni to," dá mi Jooheon do dlaně léky a pak do hrnku nalije čaj, ze kterého se jen lehce kouří. Několikrát ho pofouká a já pak do sebe hodím prášky, napiju se čaje a zakloním hlavu, abych prášky lépe spolkl. „ale Kihyun se o tebe hezky staral, myslím, že o tebe měl opravdu starost." zářivě se na mě Jooheony usměje a já rudý sklopím hlavu. Nevím, jestli jsem rudý z nemoci nebo z toho že měl o mě Kihyun starost. Možná z obojí ho.

„Nemyslím si, spíš mu ho bylo jen líto." uštkne se Wonho a nejsem jediný, kdo na něj vytřeští oči, protože nejsme zvyklí, aby z ničeho nic byl takhle protivný, zvlášť vůči mně.

„Ne, určitě měl o tebe strach," Jooheon střelí po Wonhovi pohledem a pak se na mě usměje „Určitě."

„Tsk, to tak." ozve se znovu uštěpačně.

„Radši běž jíst," Jooheon švihne rukou, aby Wonho odešel což udělá. „neposlouchej ho, nevím, co mu přeletělo přes nos." máchne rukou, a ještě mi zkontroluje teplotu, než na sobě začnu cítit lehkou únavu a ani nedokážu přemýšlet, co se s Wonhem děje, protože se mi rychle zavírají oči. Jooheon mi popřeje dobrou noc s tím, že se ráno pokusí odejít v tichosti. Když zavře dveře, tak ještě slyším, jak se ti dva o něčem hádají, než se ozve celým bytem prásknutí dveří a Jooheonovi nadávky. Nestačím nad tím přemýšlet, protože se mi zavřou oči a já hned usnu.

Následující den se vzbudím a vím, že jsem v bytě sám, protože je moc světlo na to, aby ti dva byli ještě doma. Pomalu vstanu, abych si dělal něco k jídlu a hned se usměje, když dojdu do kuchyně a je tam lísteček u jedné ze zavařovaček s nápisem vývar.

‚Tohle Kihyun vařil s láskou, tak to sněz.'

Stálo na lístečku přilepeném na sklenici a já se hned musím usmát. Vím, že to není pravda. Že Wonho měl pravdu, když říkal, že to Kihyun dělal jen z lítosti, ale i tak si polévku přeliju do talíře a sním jí s větší chutí než všechno doposud. Mlsně se olíznu a nabitý energií dám talíř do dřezu. Nevím, co mám dělat. Nemůžu si číst, protože by se mi roztříštila bolestí hlava. Film bych musel přemýšlet, jaký si pustit a jít zase spát se mi nechce. A tak vezmu prázdný papír a začnu psát svoje myšlenky, které neříkám ani Jooheonovi, Wonhovi už vůbec ne. Není to tak, že bych jim nevěřil, jsou to jen myšlenky, kterých se sám bojím, které potřebuji ze sebe jen dostat a nechci, aby v nich hledal někdo větší význam. Nepotřebuji kamaráda psychologa, aby z nich rozebíral moji osobnost a moje problémy. Potřebuju jen dostat ze svého srdce, abych si ulehčil. Sednu si na postel a po tom co jsem našel ideální sešit se usměji. Věděl jsem, že se mi jednou budou hodit všechny ty hezké sešity s tvrdými deskami, co jsem si nakupoval. Vždy když se mi nějaký líbil, tak jsem ho koupil, i když jsem ho nepotřeboval, věděl jsem, že na ně jednou dojde. Má krásný falešně kožený, červený obal a je takový decentní. Vezmu si svoje pero a pohodlně se s konvicí čaje usadím do postele. Přikryju se a hlasitě si povzdechnu.