Jealousy ✓ || Changki

Jealousy // ShowHyuk // 18

Minhyuk

Vlastně ani nevím, kdy se mi začal líbit. Myslím, že to tak nějak samovolně začalo minulý rok, když jsem se s ním omylem srazil na chodbě. Ne, že by byl nějak milý, vlastně mi vynadal...jako každému a jako vždycky, když do něj někdo vrazí nebo ho otravuje. Takže se sám občas pozastavuji nad tím, proč se mi vlastně tolik líbí. Pravda je taková, že já sám to nevím. I když se mě Hyunnie několikrát snažil přesvědčit, abych změnil bod svého zájmu, tak to prostě nešlo a moje oči se stejně vždycky upínali k němu.

Jelikož je kapitán fotbalového týmu a já kolikrát přemýšlel, jak bych se k němu mohl přiblížit nebo jak bych se mu mohl zalíbit, tak jsem se o fotbalu naučil úplně všechno, alespoň teoreticky. Všechny pravidla, všechny tresty za porušení pravidel, co znamená žlutá a co červená karta, když ji hráč dostane, naučil jsem se úplně všechno, co kdybych měl náhodou možnost s ním mluvit? Přece bych se neztrapnil tím, že o fotbalu, který má zřejmě hodně rád, nevím vůbec nic. Ne teda, že by mě samotného fotbal nějak oslovil, ale alespoň jsem se o to pokusil, abych tomu alespoň trochu porozuměl.

Pořád jsem přemýšlel a přemýšlel, kolikrát jsem ani nespal kvůli svým myšlenkám na to, jak se k němu dostat blíž. Ale věděl jsem, že už nechci být jen někým, kdo na něj pohlíží z dálky, chtěl jsem se s ním kamarádit...a nejen to, cítil jsem, že bych s ním chtěl chodit, chtěl bych zažít všechny ty pocity z těch doteků, vždycky když vidím nějaký zamilovaný pár, tak si představuji, jaké by to bylo, kdyby se na mě taky díval někdo takovýma zamilovanýma očima. Kdyby mě někdo chtěl chránit, záleželo by mu na mě a dělal by vše proto, aby se mnou trávil, co nejvíc času.

„Minnie, nemyslím si, že to je dobrý nápad." Povzdechne si Kihyun, když mu ráno, při cestě do školy řeknu, že dneska Shownu oslovím a řeknu mu, že ho mám rád. Pro někoho by mohl být Kihyunův povzdech lhostejný, spousta lidí si o něm myslí, že je namyšlený, ale já věděl, že v tom povzdechu se skrývala starost. Přece jen se známe už tak dlouho a troufám si tvrdit, že jsme nejlepší přátelé. Nehledě na to, že tak jako on ví, že mě může říct všechno, tak já u něj mám ten stejný pocit. Navíc – on přehlíží moji energetickou hyperaktivní povahu, to, že jsem hlasitý a já zase přehlížím jeho úchylku na úklid.

„Jenomže já chci, už mě nebaví se na něj jen koukat z povzdáli." Povzdechnu si nazpátek. „Myslím si, že je opravdu jiný, než za jakého ho všichni mají." Usměju se na něj.

„No já nevím," šlehne po mě pohledem. „kolikrát jsem byl u toho, když si se s ním omylem srazil a nikdy mi nepřišlo, že by mohl být jiný než namyšlený kretén." Pozvedne obočí a já do něj dloubnu loktem.

„Tohle neříkej." Zasměju se. Ne opravdu...doufám v to, že je jiný, než za jakého ho všichni mají. Sice jsem nikdy neviděl jiný pohled než ten, který má ve své tváři pořád, ten arogantní pohled, ale i tak věřím, že mé vyznání dobře dopadne.

Všechno jsem si pečlivě promyslel, zjistil jsem, kdy mu končí tréning ve fotbale, připočítal jsem k tomu pár minut, než se převlékne a vysprchuje a pak už jsem jen čekal před šatnami, než ho uvidím vycházet, abych ho mohl zastavit. Srdce cítím až v krku, kdyby nervozita měla ruce, tak si myslím, že by mě hodně silně škrtila, alespoň teď takový pocit mám. Ale jsem pozitivní člověk, nemyslím, že by tohle mělo špatně skončit. Proč by taky mělo? Kdo by odmítal být s někým kamarád nebo se s někým přátelit? Prohrábnu si svoje blonďaté vlasy a přelije mě pot, když ho vidím vycházet ze šaten.

„Ahoj, Shownu." Dojdu před něj, abych ho zastavil v krocích. Přehodí si sportovní tašku přes rameno a pozvedne obočí se svým typickým arogantním pohledem.

„Potřebuješ něco?" vydá ze sebe, snažím se nevnímat to, jak moc jeho hlas zněl otráveně a snažím se usmívat...mile a roztomile, tak jako vždycky.

„No, já...jsem Minhyuk," na chvíli mě jeho otrávenost přece jen zarazí. „chtěl jsem se s tebou seznámit a říct ti, že tě mám rád." Usměju se ještě mileji. Jeho oči zase sjedou celé mé tělo.

„To je všechno? To je důvod proč mě zdržuješ?" povzdechne si otráveněji, než předtím a já se nemůžu ubránit tomu, že mě jeho reakce zasáhne přímo do srdce. „Hele, nejseš můj typ. Jo, hodně opilej bych tě možná i ojel, ale to by bylo tak na jednu noc, víc bych nedal," zasměje se a já se cítím jako by mi někdo vrážel do srdce šíp a tlačil na něj, aby se mi do srdce zabodával víc a víc. „a teď čau." Při svém odchodu drcne do mého ramene svým ramenem až narazím do zdi.

„Všichni říkali, že seš kretén, ale nevěřil jsem jim. Myslel jsem, že seš jinej. Ale fakt jsi takový, jaký všichni tvrdí." Šeptnu a ani nevím, jestli to slyšel nebo ne. Hlas se mi při tom chvěl a hlas mě několikrát zradil. Ale viselo mi to na rtech, věděl jsem, že to chci říct. Že chci vyřknout to, jak moc jsem zklamaný.

Pevně si skousnu ret a cítím mokro na své tváři, jak mi po ní začnou stékat slzy. Jakmile uslyším, že za ním klaply dveře, tak se otočím, abych se o zeď opíral zády a sjedu po ní, dokud neskončím v sedě. Kolena si přitisknu k hrudi a čelem se o svá kolena otřu a začnu vzlykat. Moje vzlyky se ozývají celou jídelnou, která je před šatnami a já ani nevím, jak dlouho setrvávám v této pozici, ale moje slzy nejdou zastavit.

„Minhyukkie? Ježiši, co se stalo?" slyším vyjeknout nějaký hlas a pak na sobě cítím něčí ruce. Podle hlasu poznám, že je to Jinyoung. Mezi vzlyky se mu snažím říct, že se nic nestalo, ale nepomůže mi to, stejně ze mě dostane pravdu a já mu to řeknu. Ani nevím, jak se mu podaří mě uklidnit alespoň natolik, aby mě zvedl na nohy a pomohl mi dostat se ze školy.

„Je prostě takovej...nemyslím si, že je někdo, kdo by si o něm myslel opak." Smutně se na mě Jinyoung usměje. Vlastně si rozumíme, pokud se jedná o kluky. Jemu se líbí Jaebum, dokonce kvůli němu začal chodit i do fotbalu, ale...

„Já si o něm myslel opak." Šeptnu.

„Zavedu tě domů, mh?" mrkne na mě.

„Nechci tam," zakloním hlavu a posmrknu a začnu si stírat slzy. Ne, nenechám se jím takhle složit. Nenechám ho, aby mě zničil. I přes tu bolest, jakou cítím nechci skončit jako plačící troska. „není dneska někde nějaká párty?" zadívám se na něj a on pozvedne obočí.

„Jasně, že je." Zasměje se. Pokud jde o paření, tak Jinyoung je ten správný parťák. A tak se dojdu domů převléknout, naštěstí tu nikdo není, takže nemusím vysvětlovat své zarudlé oči, ale udělám Jinyoungovi kávu a mezitím se nachystám, dám si trošku make-upu, abych skryl zarudlé oči a zarudlý obličej od pláče. Vezmu si černé kalhoty, bílé tričko a přes něj přehodím černý přehoz. Upravím si trošku vlasy a trošku je nalakuju, aby vydrželi upravené celý den a pak se trošku usměju.

Měl jsem Kihyuna poslechnout, měl jsem se nechat přesvědčit, abych to nedělal. Neopětovaná láska je...asi lepší než odmítnutí. Mít někoho rád tajně, pozorovat ho, aniž by o tom věděl je lepší než být odmítnutý, a ještě takovým způsobem. Povzdechnu si a společně s Jinyoungem se vydáme do klubu La Pumba, který je nedaleko kolejí.