Jealousy ✓ || Changki

Jealousy // 2Won // 35

Hyungwon

Vím, že spoustu lidí by odsoudilo moje činy hned ve chvíli, kdyby se o nich dozvěděli. Vím, že by mi to všichni vyčítali. Řekli by mi, že jsem se do toho neměl plést, nechat věcem volný průchod ale já prostě nemohl. Všichni si myslí že jsem líný povaleč, který to v hlavě nemá srovnané. Který jediný, na co myslí je spánek a postel. No lhát nebudu je to 90 % to co okupuje moji mysl, ale myslím i na jiné věci a ve chvíli kdy jsem potkal Kyunnieho, bylo to takové nečekané. Vlastně to bylo v prváku, když mělo Kihyun svoje první vystoupení. Uviděl jsem ho v davu a hned mě píchlo u srdce. Není to láska nebo něco takového ale jen pocit který měl snad každý v jeho okolí, naprostá nutnost ho ochraňovat. Je to čistá dušička, která neví nic o světě a musí se před tím krutým světem chránit. Jeho jméno jsem pak zjistil skrz Jooheona, který se mnou chodil na hodiny chemie...kde jsme oba tak nějak spali a tím jsme nalezli stejnou notu. Když jsem ale viděl jeho pohled hned mi došlo, že ho před tou krutou realitou neuchráním na dlouho. Hned jak jsem viděl jeho naprosto blažený a zamilovaný pohled na Kihyuna. Věděl jsem, že je to konec. ne že bych Kihyuna neměl rád. O tom v žádném případě nejde. Jde o to, že moc dobře vím, jaký je. Kdybych byl více společenský a mohl si najít jiné přátele tak to asi udělám, ale vzhledem k mé povaze se radši spokojím s ním a s Minhyukem. Ale jako jeden z mála vím moc dobře vím, co je za člověka. Všichni vidí jen jeho děsivou stránku anebo tu pečovatelskou. Já vždycky viděl jen sobce. Jen někoho, kdo chce mít vše...chce být nejlepší, nejkrásnější nejchytřejší. Ano je pečovatelský jen ochranářský ale jen do jisté míry, jakmile by ten člověk měl něco, co Kihyun ne, hned by byl pro něj akorát rivalem. Vím, jak moc byl sobecký a zahleděný do sebe. Jeho partneři museli být top ve všem. Chytří vysocí krásní a svalnatí. Museli být vše tohle a ani o nic méně aby o ně Kihyun vůbec zavadil pohledem. Moc dobře jsem věděl že pálí za Kyunnieho kamarádem Wonhem...byl dokonalý přesně Kihyunův typ. Ale nemohl jsem dopustit, aby se k němu Kyunnie přiblížil. Jen by se spálil. Doufal jsem, že s průběhem času ho to přejde, že to bude jen tiché obdivování a že se k ničemu neodhodlá ale když se v posledním ročníku odhodlal k tomu, aby dal na koncertu Kihyunovi kytku věděl jsem...že plánuje něco víc.

„„Nemyslíš si, že je to trochu krutý?" uslyším unavené povzdechnutí. „Je to skoro jako využívání. Ne, počkej, je to využívání." Zvednu se na loktech abych měl z postele lepší rozhled a zadívám se otevřenými dveřmi do obýváku kde vidím, jak se mihl Kihyun a Minhyuk.

„ale Wonho je jeho kamarád a přece...když mě má tak rád tak je to takový výměnný obchod, on se ke mně dostane blíž a já se dostanu k Wonhovi" vytřeštím oči a celý se roztřesu. Moc dobře vím, o kom mluvím...vím to a toho jsem se bál. Je to sobecký člověk. Myslí jen na sebe. Vůbec nepřemýšlí, jak bude Kyunniemu až na to přijde, že byl jen jeho odrazový můstek. Vůbec...jde mu je o to, aby on dosáhl svého!

To byl ten důvod, proč jsem Wonha přemluvil k tomu, aby mi pomohl. Aby o Kyunnieho donutil Kihyuna nenávidět. Jen tak bude v pořádku, bude to bolet ale dostane se přes to než žít jen s tou představou, že ho Kihyun využil, že ho podvedl a směšně si s ním zahrával.

Ani nevím kdy se moje pocity změnili, kdy já sám se do Wonha zamiloval, ale zakázal jsem si cokoliv zkusit. Všechno muselo být pro náš plán dokonalé, aby se na to nepřišlo, aby byl Kyunnie v pořádku a daleko od něj.

Když jsem to pak viděl...ten jeho zničený pohled. Zapochyboval jsem, když jsem se dozvěděl, že je v nemocnici, běžel jsem tak a minul jsem se s Kihyunem, i když on to ani neví, plakal celou cestu a nevšiml si mě. Oddechl jsem si, když mi Jooheon řekl, že je v pořádku a já si uvědomil, jak jsem špatný člověk. Jak moc jsem to všechno zničil. To já jsem vlastně Kyunniemu ublížil, to já za to mohl, kdyby se Kihyun a Wonho nedávali dohromady...to auto by ho nesrazilo. Ten večer mi Wonho plakal na rameno. Říkal, že by za ním moc chtěl do nemocnice, ale že nemůže, že to ví ale že umírá strachy. Plakal s tím, jak moc to už nechce dělat a já si uvědomil...že to jsem já kdo je sobecký a špatný člověk, protože jsem to nezatrhl. Nedal jsem tomu stopku a pokračoval do chvíle ne se ti dva políbili n parketu. Viděl jsem tu zradu v jeho očích po tom, co jsme spolu plakali. Oba dva silně a bolestivě. Já plakal, protože jsem si uvědomil, jak moc silné jsou mé city k Wonhovi, tak i to že Kyunnie pláče, je zraněný, a to hlavně kvůli mně.

Zůstal jsem po jeho boku. Držel ho nad vodou celou dobu, co on se snažil zůstat zpátky svoji sílu. Po střední jsme se s Wonhem občas sešli. Promluvili si a přemýšleli. Přišel jsem na to, že to byla chyba. Každý jsme byli zraněni mým plánem. Přitom jediné, co jsem chtěl bylo uchránit Kyunnieho před tím satanem. A to se mi povedlo tedy...myslel jsem si to, než přišel třídní sraz. Bál jsem se tam jít, bál jsem se tam Kyunnieho pustit. Od té střední se změnil tedy hlavně vizáží, ale uvnitř to bylo pořád to malé štěně, které sklopilo uši pokaždé když někdo zvýšil hlas. Ale cítil jsem se pyšný, jako matka, která dovedla svého syna na medicínu, je z něj úspěšný chirurg a je i sebevědomý, tedy aspoň to tvrdí, a změnil se tak moc k lepšímu, že jsem opravdu pyšný. Ale když jsem je dva viděl...jak se na srazu potkali. Doufal jsem, že Kyunnie to Kihyunovi oplatí, dá mu sežrat tu jeho bolest, ale nestalo se tak a my nakonec s prázdnou odešli...pak mi to ale řekl...že jim dal bůh druhou šanci, že to vypadá že to spolu zkusí a já se málem sesypal. Cítil jsem...znovu ten strach. Chtěl jsem se tomu bohu vzepřít, chtěl jsem protestovat a nenapadlo mě nic lepšího než běžet k Wonhovi a říct mu.... Poprosit ho o to, jestli by mi znovu nepomohl. Plakal jsem bušil mu na dveře a panicky mu vše říkal. Doufal jsem, že on jediný mě pochopí. Pochopil...souhlasil a já s tou úlevou u něj usnul.

Další dny jsem se cítil podrážděný, cítil jsem, jak moc nechci, aby se Kyunnie s Kihyunem stýkal, ještě když se stal jeho asistentem v nemocnici. Vidí se každý den. Proč šel vůbec Kihyun na medicínu? Chtěl být zpěvákem sakra!

Uběhlo několik dní, dokonce týdnů a já se dozvěděl pravdu která se mnou otřásla, to že spolu Kihyuna Kyunnie chodí. Chtěl jsem mu to rozmlouvat, chtěl jsem si zahrát na toho rýpavého Hyungwona, ale nezmohl jsem se ani na slovo. Jen jsem kýval hlavou a pak Wonhovi zavolal...když jsem zjistil že budou mít v nedaleké restauraci rande.

Vše bylo naplánované Wonho tam zašel ale vrátil se s prázdnou a my pak společně zašli na panáka. Musím říct...že je pořád tak krásný. Vídám ho často a pořád se musím udivovat nad tím, jak moc je rázný, nadšeně píská u roztomilých věcí přitom věřím, že by auto zvedl jednou rukou, jaké má veliké svaly. Ráno se vydám společně nakoupit. Ani nevím proč jsem u něj zůstal přes noc a vím že jsem doufal, že se mezi námi něco stane ale ...nic se nedělo, každý jsme usnuli někde jinde, já v posteli a on na sedačce.

„Kihyun!" vyjeknu a schovám se za roh i s taškami. Pohledem pobídnu Wonha a by začal do Kihyuna rýt. Je na něm vidět že nechce, že se vnitřně spírá ale přikývne a já překvapen zalapám po dechu, když Kihyun začne na Wonha křičet. Valím oči celou dobu, co to poslouchám. Kihyun...nikdy nikoho takhle nebránil...podle jeho slov ho...doopravdy miluje. Vzlyknu a zakryju si obličej. Sjedu po zídce n zem a pevně si obejmu kolena a zapláču. Možná...jsem se zmýlil...možná...tohle všechno bylo zbytečné? Možná... jsem se do toho opravdu neměl plést...panebože...co jsem to udělal, to já jsem ten hrozný sobecký člověk...to já jsem ten kdo měl být odstraněn z Kyunnieho života...chci mu to říct chci se přiznat a prosit o odpuštění ale...bojím se, co když mě odřízne jako odříznul Wonha, mám strach, že bych skončil taky sám...a až teď si uvědomuji čím jsem to Wonha protáhl. Co za všechna příkoří jsem mu to připravil jen kvůli své sobecké nátuře.

„W-Wonnie?" doběhne ke mně a klekne si přede mě. Natáhne ke mně ruce a pohladí mě po ramenou. Hlasitě vzlyknu a skočím mu do náruč.

„promiň, moc promiň Hoseok, omlouvám se" zalapám bolestně po dechu a nemůžu už ani vzlykat spíš lapám po dechu a kašlu do svých vzlyků...co jsem to jen udělal