Jealousy ✓ || Changki

Jealousy // ShowHyuk // 21

Shownu

Strnule stojím u skříněk a natahuji ruku do prázdna stejně jako otvírám pusu jako bych chtěl něco říct. Co jsem mu chtěl vlastně říct? Jak ti je? Omlouvám se za včerejšek? Bylo to dobré? Ani nevím jen jsem měl potřebu s ním mluvit. Ani nevím proč bych se o něj měl zajímat. Přijde mi to nesmyslné, když si uvědomím, že já bych se měl omlouvat. Není to přeci moje vina. On byl opilý, on se dostal do té situace, že byl povolný k sexu. Já jsem chtěl odejít, chtěl jsem se držet, ale on mě svedl, on mě tak moc chtěl. Může být rád, že skončil se mnou, taky mohl skončit s nějakým opilcem, který by ho znásilnil, možná i víckrát a pak by ho vykopl ven. Sám na sobě shledávám že jsem odporný člověk, že si to takhle omlouvám. Že to dávám za vinu jemu ale...něco na tom pravdy bude. Přeci nejsem jen jediný na vině. Zakroutím hlavou a nechám ho, aby odešel. Řekl to sám, nemusím nic komentovat. Jsme dospělý lidé a oba jsme na tom měli kus viny. Oba jsme měli na tom podíl viny. Sbalím si věci a jdu na odpolední trénink. Převléknu se do volnějšího tílka a kraťasů a vyjdu na hřiště. Pozdravím se s Jaebumem a začneme naší rutinní rozcvičku, dáme si pár koleček kolem hřiště zatančeme se protahovat a já ani nevím proč ale střelím pohledem na tribuny, a tak nějak si uvědomím že tam něco chybí. Je mi jasné co, nebo spíš kdo. Věděl jsem o tom dlouho, o tom že tam sedává a pozoruje mě a až teď si uvědomuji kolik kopů, kolik frajeřinek jsem dělal jen pro to abych si zajistil že bud mít jeho pozornost. Zakroutím hlavou. Nikdy bych to před někým nepřiznal. Nepřiznal bych to, že mě nebaví už být idiot. Nebaví mě mít přede všemi tu masku. Není to tak že bych se za ní schovával. Spíš jsem se s ní sžil. Spíš jsem chtěl, aby mě tak viděli. Styděl jsem se za to, jaký jsem bez ní. Jsem tichý, bez smyslu pro humor a skoro suchar. Rád mlčím a poslouchám ostatní a rád dávám ostatních prostor, aby se projevili. Ale jak jsem zjistil už dávno...lidi takové jedince nemají rádi, a i přesto jaký jsem byl tak jsem chtěl být oblíbený. Začal jsem pozorovat ostatní, jak se chovají, jak jsou oblíbení a k mému překvapení byli oblíbenější ti hajzlové které jsem neměl rád. Jedinci, kteří dávali před ostatní sebe. Vše dělali pro sebe a nezáleželo jim na pocitech ostatních a já nevěděl proč je takový člověk víc oblíbený než já. Ale sžil jsem se s tímhle člověkem. S člověkem, co je i není já. Začal jsem svoje vlastnosti zdokonalovat k obrazu všech těch borců a doufal jsem, že budu oblíbený. Teď oblíbený jsem, a i přesto je to něco co mi vadí. Přišel jsem na to, že být oblíbený není nic skvělého. Že je lepší být šedá myška o kterou se nikdo nezajímá. Jako oblíbený musí člověk dávat pořád pozor na to co říká, na to, jak se chová a jak reaguje. Jen bych se odchýlil od té role tak by o tom mluvila celá škola a já bych se stal terčem posměchů a nevím ani co všechno by bylo proti mně použito. Začal jsem mít strach, že ze mě bude něco...něco míň a radši jsem svou roli, svou povahu začal víc a víc vystihovat, víc se ukazovat a ani jsem si to neuvědomil a stal se ze mě idiot a já bych to teď všechno chtěl vzít zpět ale...jak?

Zakroutím hlavou, když do mě drbne Jaebum, že je čas na trénink. Přijde trenér a začne nám říkat různé kličky, různé formace, jak bychom měli kdy a kde stát a jak se pohybovat v jaké situaci. Možná další důvod, proč se nechci odhalit je ten, že jsem kapitán našeho mužstva, mám jistou zodpovědnost a jistou roli na dodržení. Nechci je zklamat chci být pro ně dobrý kapitán i když je to špatné mužstvo. Rozehrajeme se a začneme na sebe podle určitých formací útočit abychom se zžili se systémem každé sestavy.

Jelikož jsme měli trénink každý den po škole a několik zápasů na to tak jsem si ani neuvědomil že od toho incidentu s Minhyukem uplynulo několik dní. Sám sebe překvapuji že si pamatuji jeho jméno, že si dokážu spojit hned obličej se jménem, vždy mi to dělalo problém. Mám pocit, že kdyby máma odjela na týden pryč tak jí pak ani nepoznám ale u něj si dokážu vše perfektně vybavit. Jeho roztomilý nosánek, jeho hebké rty, nad kterými přemýšlím až nezdravě mnoho. Na to, jak má na krku hned pod sebou dvě znamínka. Na to, jak nádherně rozkošně mrká. Jak jedním okem mrkne zpomaleně a druhým musí hornímu víčku jít naproti jinak by nemrkl. Zezačátku mi to přišlo zvláštní, ale shodou náhod ho potkávám všude možně, v jídelně, na chodbě u skříněk a s každým okamžikem kdy na něm ustanou moje oči tak vidím, jak mrká, jak jen dýchá a je to nádherné tak moc že mlátím hlavou do stolu každý den nad tím, že jsem idiot a pořád nad ním přemýšlím, hlavně nad tím že přemýšlím nad tím, jak je roztomilý. Najednou mi přijde do mysli, co jsem mu řekl, když se mi vyznal. Píchne mě u srdce pokaždé když si vzpomenu na to, jak byl zraněný. Nadávám si do idiota a vím že na to neexistuje omluva. Choval jsem se prostě jako kretén, a to je fakt.

Když je čas tréninku tak si prohrábnu vlasy, převléknu se a navoním, i když to mi stejně do konce nepomůže. Vyběhnu na hřiště a začneme opět s Jaebumem běhat a po třech kolečkách se začneme protahovat, než přijdou ostatní, protože chodíme dřív. Ohnu se a dlaně položím na zem a pak se narovnám a protáhnu si záda a vytřeštím oči, když se zadívám na tribunu. Sedí tam. Zalapám po dechu a loktem drbnu do Jaebuma který vyjekne, zatím co já nedokážu odtrhnout oči od osoby na lavičkách.

„mám vidiny nebo tam opravdu je?"

„hm? Ah tvůj fanda? Asi byl nemocný poslední týden, měl jsem o něj strach chodí sem od prváku, pořád má oči jen pro tebe" zasměje se, dloubne do mě na oplátku a rozeběhne se dát si další kolečko s ostatníma. Zadívám se na Minhyuka. Četl si časopis, musím se usmát. Je mi jedno že se na mě nedívá, ale je tu, je tu aby se na m třeba podíval? Skousnu si ret a pokud se na m nebude dívat tak ho k tomu přiměju. Začneme hrát. Začnu dělat frajerské kopy a vždy se po něm na něj podívám a doufám že jsem ho okouzlil, ale on se pokaždé dívá do časopisu. Povzdechnu si a pak si všimnu že zvedl oči. Srdce mi radostí zaplesá, a tak na něj začnu mávat, když mi lehce, nesměle zamává, nebo odháněl mouchu nevím, tak se usměju a začnu na něj mávat zuřivěji.

„Hyunw-" vyjekne někdo, ale to už nevnímám, protože ucítím tupou ránu z boku hlavy, složím se na zem a divám se, jak se míč kutálí pryč.

„promiň nevšiml jsem si, že nedáváš pozor" špitne Jaebum a dusí smích jako všichni ostatní. Zvednu oči abych se zadívám na Minhyuka. Taky se smál. Supr teď jsem tu za idiota. Vezmu míč a švihnu s ním po Jaebumovi který vypískne a začne přede mnou utíkat, když ho chci zabít. Idiot jeden!