Jealousy ✓ || Changki

Changki || Část 3

Changkyun
Sedím a čekám se zatajeným dechem, než Kihyun začne. Hned, jak se rozezněli první tóny hudby jsem věděl, že se jedná o Hyeya, moje oblíbená píseň, vím, že je nádherná i jako originál, ale jen když jí zpívá on, jen když slyším jeho verzi, jeho pocity, které do ní vnáší tak se mi po tvářích kutálí slzy. Jeho nádherný hlas se rozezní v tichém parku, jako by sama příroda ztichla, jen aby ho mohla poslouchat. Jeho andělský hlas mi vnáší nové pocity do srdce a já nevím, jak na takový příval emocí reagovat. Dokonce mi přijdou neuvěřitelně nádherné i jeho sykavky, to, jak roztomile to S prodlužuje mi vhání husí kůži. Chtěl bych z jeho úst slýchat svoje jméno stále dokola, nebo aspoň jednou, kdyby mě aspoň jednou oslovil. Při jeho písni se mi začnou vracet všechny pocity, jaké k němu chovám už čtvrtý rok. Pamatuji si na to, jak jsem ho poprvé uviděl, jak jsem poprvé uslyšel jeho hlas. Šel jsem po škole, v tu dobu jsem se ještě s Jooheonem a s Wonhem nebavil. Byl jsem sám, ale nevadilo mi to, nic jiného jsem ani neznal, tak mi to přišlo normální, a já nikdy ani společnost nevyhledával. Došel jsem až do křídla školy, které jsem neznal a bloudil jsem tu a hledal učebnu. Když jsem procházel kolem jedné místnosti, tak jsem ztuhnul ve svých krocích. Můj dech se mi zachytil v krku, když jsem uslyšel jeho hlas. Později jsem zjistil, že je to místnost, kam chodí členové sboru zkoušet před vystoupením. Jeho hlas mě hned okouzlil a já byl neschopen jakéhokoliv pohybu a musel tu jeho píseň doposlechnout do konce. V tu chvíli jsem ani nevěděl, jak vypadá a když se ozval zvonek a dveře od místnosti vrzly, tak jsem s rudými tvářemi utekl, aby mě nikdo neviděl, jak stojím před dveřmi a slintám blahem. Bál jsem se, že ho nikdy nenajdu, že už nikdy ten hlas neuslyším. Ten den jsem šel na svůj první školní festival a celou dobu jsem tak nějak věděl, že se unudím k smrti. Že si dám pár drinků, nealkoholických samozřejmě, a pak půjdu domů spát, ale ve chvíli, kdy jsem byl na odchodu jsem ten hlas slyšel znovu, z mikrofonu a mnohem nádherněji než před tím. Ani si nepamatuji, jak rychle jsem doběhl na místo konání koncertu jen abych viděl tvář toho neznámého zpěváka a můj dech se mi v krku zasekl podruhé. Byl nádherný, nejnádhernější lidská osoba, co jsem kdy viděl. Byl jsem si jistý, že někdo tak nádherný ani existovat nemůže. Myslel jsem si, že je to doopravdy anděl, v tu dobu měl ještě šedé vlasy, které mi ještě více přidávali na představě, že je Kihyun anděl. Potom jsem začal chodit k té místnosti každý den, doufal jsem, že ho tam třeba zastihnu a několikrát se mi to i povedlo. Jednou, když jsem už věděl jeho rozvrh a věděl jsem, kdy v místnosti bude, jsem se odhodlal. Koupil jsem kytku, pořádně jsem se vymódil a ani nešlo o to, abych mu vyznal lásku, ale jen mu řekl, že jsem jeho fanoušek, že je jeho hlas nádherný a že ho moc rád poslouchám. Odhodlaně, poprvé za život, jsem došel až před místnost, ale viděl jsem ho, jak se objímá s Choi Siwonem, překvapeně jsem se schoval za roh, slyšel jsem po chvíli kroky a potom co jsem nakouknul tak jsem zjistil, že Siwon odešel, ale hned na to přišel, jak sem později zjistil jejich jména, Minhyuk a Hyungwon.

„Ty s ním pořád chodíš?" zeptal se jeden hodně vysoký, později jsem věděl, že to byl Hyungwon.

„Je vysoký, svalnatý, přesně můj typ, nemám rád takové ty malé a hubené nebo bez svalů víš co, takový typ, ať mi ani nechodí na oči, dělá se mi z nich špatně." podle toho nádherného hlasu jsem věděl, že to je Kihyun.

„Tak krutýý...vždyť to jsi přesně ty, malý a hubený." zasmál se Minhyuk a vysloužil si za to akorát ránu do ramene. Po tom, co odešli, tak mi povadli ruce s květinou a já se s brekem rozeběhl pryč. Ze mě by se mu akorát udělalo špatně. Tak jsem to vzdal, i když potom moje fanouškovství přerostlo v lásku, tak vím, že nikdy nebudu mít šanci a radši zůstanu ve stínech jako jeho tajný obdivovatel.

Po tom, co jsem se seznámil s Wonhem, jsem na tom byl špatně. On je všechno, co má Kihyun rád, on je vše, co bych chtěl být. Záviděl jsem mu a pořád mu závidím. Chtěl bych vypadat a být jako on. Tato bylo poprvé, kdy jsem začal nenávidět sám sebe, svoji postavu, svou výšku, svůj obličej. Vše se mi zdálo a zdá na mě ošklivé. Kolikrát jsem přemýšlel, že bych své bolesti dal jizvy, na svém zápěstí nebo stehnech, ale vždy jsem se zastavil s myšlenkou, že tak by mnou Kihyun opovrhoval ještě víc. Nejhorší na tom je, že já to vím. Vím, jak se Kihyun na Wonha dívá, vím, že je přesně to, co chce a kolikrát ho přistihnu, jak se na něj dívá, jak by taky ne, moje oči se z něj nespustí. Jakmile jsme ve stejné místnosti. Vím, že Wonho o něj nestojí, že kdybych o něm nemluvil, tak ani o jeho existenci neví a také vím, že to není jeho vina. Nemůže za to, že je tak pěkný a líbí se mu. Pracoval na sobě, aby se dostal na tuhle postavu, a to, že se mu líbí není jeho vina, ale i tak, kolikrát se neubráním nenávisti ke svému nejlepšímu kamarádovi. Nenávist a závist mě nutí brečet v noci do polštáře, protože já se nikdy na jeho místo nedostanu. Nikdy nebudu Kihyunův střed zájmu a nikdy nebude znát mé jméno.
Jeho píseň mi vždy vžene tyto pocity zpět do paměti, je to možná tím, že ta píseň, kterou jsem ho poprvé slyšel zpívat byla Hyeya. Vždy se dostanu ke konci písně z transu vzpomínek a po tváři mi stékají proudem slzy. Vzlyknu a složím hlavu do dlaní.