Jealousy ✓ || Changki

Changki || Část 7

Changkyun

Začnu se probouzet. Pomalu otevřu oči a zadívám se na bílý strop. Začnou se mi vracet vzpomínky na včerejšek. Srazilo mě auto, takže hádám, že ležím v nemocnici. Pípání přístrojů mě v tom utvrdí. Všechno je tu tak světlé a čisté. Pomalu dezorientovaně natočím hlavou na bok a usměju se, když vidím osobu s bílými vlasy. Usměju se na něj a lehce natáhnu ruku, abych mu prohrábl vlasy. Hned hlavou, kterou měl položenou vedle mě na lůžku, vymrští vzhůru a usměje se na mě.

"Panebože, Kyun," chytí mě za ruku a pevně jí stiskne "ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach!" hlasitě vydechne. Začnu se rozhlížet, abych se podíval po svém druhém kamarádovi, ale překvapím se, když tu kromě Jooheona nikdo není. Asi jsem vypadal hodně překvapeně, protože si Jooheon povzdechl. "Určitě, přijde." mrkne na mě. Ale já jako bych věděl, že je to lež, že opravdu nepřijde. Nevím, co se stalo, ale postupně jsem si začal všímat, jak se ode mě vzdaluje, jak na mě přestává mluvit a pak se jeho slova otočila proti mě.

"K-K-Kihyun?" zaskuhrám, když mě zaškrábe v krku z toho, jak ho mám suchý. Najednou se jeho tvář zkřiví smutkem, uhne pohledem jakoby nad něčím přemýšlel a já nevím, jestli chci slyšet jeho slova, nevím, jestli chci, aby promluvil a řekl mi, co se stalo za tu chvilku, kdy jsem spal.

"K-Kihyun on...odešel, hned jak vyplnil papíry, prý tady nechtěl s tebou zůstávat." zamumlá to tiše, že možná kdyby jediný zvuk v pokoji nebylo pípání přístroje, tak bych to i přeslechl. Ale ne, já to slyšel, zřetelně a jasně jsem slyšel jeho slova. Sklopil jsem hlavu. Opravdu jsem si to nalhával. Ten jeho vyděšený výraz, ale proč se mnou v tom případě jel? Možná, možná za mě cítil nějaký druh zodpovědnosti, chtěl se ujistit, jak na tom jsem, a když zjistil, že bohužel dobře, tak se prostě sebral a odešel. Myslel jsem, že mám opravdu šanci, ale jak tak koukám moje šance byla mrtvá už od začátku. "No tak, no tak, ššš." pohladí mě Jooheon po vlasech, když propuknu vzlykům. Posadí se na okraj postele a pomalu mě obejme. Zabořím hlavu do jeho hrudi a začnu hlasitě vzlykat. Proč to tak moc bolí, proč to nemůže ze mě jen spadnout a já se cítit jen prázdný, musím cítit tu bolest a prázdnotu najednou a já nevím, jak na to reagovat "To bude dobré, nějak to zvládneme, mh?" jeho prsty projíždějí pomalu mými vlasy a já se cítím víc a víc v klidu, když vím, že on věří tomu, že to bude lepší, když věří tomu, že to zvládneme.

"Miluju ho, hyung." vzlyknu a zakroutím hlavou.

"Já vím, Kyunnie, já vím," zašeptá a víc mě na sebe natiskne. Sedíme takhle v objetí, dokud nepřijde doktor, zkontroluje mě a řekne mi, že můžu jít domů. "na, tady máš oblečení." Jooheon se na mě usměje svým zářivým úsměvem a pak mi začne pomáhat do oblečení. Sestra mi ještě přinese prášky proti bolesti a mastičky na zranění a já se pak pomalým belhavým krokem vydám domů. Jooheon mě po cestě podpírá, aby se mi šlo lépe. Nespěcháme, ani nemůžu a ani nechci. Chci oddálit co nejvíc tu chvíli, kdy se s ním zase uvidím. Nechci vidět jeho pohled, jeho opovrhující a znechucený pohled na mě. Nejhorší na tom je, že nebude jeden a nevím, který mě bude bolet víc, jestli ten od mojí neopětované lásky, od člověka, kterého miluji víc než sám sebe, a nebo od člověka, který pro mě byl přítelem a domovem. Vejdeme pomalými kroky na kolej, hodně lidí se na mě zadívá, ale jejich pohled je soucitný, několik z nich dokonce přijde ke mě, poplácá mě po rameni a zeptá se mě, jak se cítím. Jsem překvapený, kolik lidí o mě mělo starost, většina je z mojí třídy, ze třídy, kde jsem si myslel, že nikdo neví, jak se jmenuji. Ale všechno utichne, když ho uvidím na konci chodby, jeho červené vlasy svítí natolik, abych ho v tom davu zahlédl. Podíval se na mě, ale ve chvíli, kdy se naše oči setkali, tak odvrátil ohled a rozešel se pryč. Sklopil jsem se smutkem hlavu a zadržoval vzlyk. Cítil jsem ruce, jak obmotali moje ramena a zatlačili na ně abych se rozešel, věděl jsem, že je to Jooheon a tak jsem ho nechal, aby mě dovedl až do pokoje. Ve chvíli, kdy se za mnou zavřeli dveře, jsem hlasitě vzlykl a znovu se nechal uvěznit v jeho náruči, abych krotil svůj smutek.