Jealousy ✓ || Changki

Jealousy // ShowHyuk // 24

Minhyuk

S culením dojdu až k sobě na pokoj, jakmile za sebou zavřu dveře od bytu, tak se o ně zády opřu. Spojím ruce a položím si je na hruď a vydechnu, mám pocit, že se vznáším. Nemyslím si, že jsem se někdy cítil tak krásně jako právě teď. Neměl bych být naivní, ale i přes to jsem z celého toho rande a navíc z toho líbání...měl jsem z toho pocit, že se v něm něco změnilo, že to se mnou možná myslí vážně. Skousnu si ret a jen přimhouření očí a vybavení toho polibku mi stačí k tomu, abych cítil to šimrání v břiše, ty motýly lásky, které mi břichem krouží a já cítím, že tohle je přesně to, co chci. Ale neudělám mu to lehké, nenechám se jím dobýt tak snadno, chci, aby se snažil, chci, aby nepřestával...chci mít jistotu, že on chce to samé, co chci já.

„Tak?" pozvedne Kihyun obočí a namíří na mě z neznámého důvodu váleček na těsto. Zazubím se a láskou se mi zamotá hlava, když cupitám k němu. „Bože...hádám, že to rande dopadlo dobře?" pozvedne obočí a povzdechne si nade mnou, když švitořím nějaké nesmysli směrem k němu.

„Mooooc dobře." Rozmáchnu se rukama a nadšeně se zazubím. Dojdu si dát sprchu, umyju si vlasy, vydrhnu se a s myšlenkami na něj a připitomělým úsměvem si lehnu do postele. Únava mě nakonec přepere natolik, že to trvá spíš několik sekund než minut a já upadnu do říše snů, které se točí jen a jen kolem něj.

Ráno si dám obzvlášť záležet na tom, aby mi to slušelo, upravím si své blond vlasy a trošku si je přelakuju, abych je zbavil neposlušnosti a pak se sám na sebe usměju do zrcadla. No, myslím, že vypadám dobře, ale na mém názoru to nezáleží, je tu někdo jiný, komu se chci líbit než sám sobě.

Skousnu si ret, když dojdu ke skříňce. V mřížkách skříňky byla stopkou zaseknutá růže a já nemusím ani přemýšlet nad tím, kdo mi ji tam nechal. Opatrně růži vytáhnu stonek z mřížky a přivoním k ní. Její nádherná půvabná vůně mě donutí zavřít na chvíli oči a zavrnět.

„Chtěl jsem květinu, která by se krásou alespoň trošku rovnala tobě, ale žádná taková květina na světě prý není." Zavrním znovu, když ucítím něčí dech na své šíji a náhle mi ta slova šeptem přistanou v uchu. Skousnu si ret a snažím se ignorovat mé zběsile bušící srdce.

„Ty lichotníku." Zasměju se a otočím se k němu čelem a přitom se nenásilně opřu zády o svoji skříňku. A Hyunwoo se nenásilně rukou zapře o skříňku vedle mé hlavy a maličko se ke mně skloní. Neubráním se zavrnění, ale i přesto, když se naše rty skoro setkají, tak ho plácnu do hrudi a šibalsky se zasměju. „Ještě nejsem tvůj, tak si tolik nefandi." Zašeptám a usměju se, když vidím, jak se i on usmál a skousl si ret. Ale stejně se tomu neubráním a maličkou pusu mu vtisknu.

„Přijdeš dneska na tribunu." Zavrní a nosem se otře o moje čelo a já se neubráním dalšímu a dalšímu zavrnění z jeho doteků.

„Mmm, za tu růži bych mohl." Zasměju se a tím rozesměji i jeho. „Musím, pa." Odstrčím ho od sebe a pak mu pošlu vzdušnou pusu a letím na hodinu, ve které stejně nedávám pozor, protože se moje myšlenky točí jen kolem jediného. Nevím, co mě baví víc...jestli ho škádlit, hrát si na nedostupného nebo mě baví to, jak moc se snaží. Dělá mi to tak moc dobře a tak moc se mi líbí všechna jeho pozornost, to, jak se kvůli mně může přetrhnout. Skousnu si ret.

Po škole nemířím nikam jinam, než na tribunu. Třesu se na to celý den, nemůžu si pomoct...cítím se jako v rozjetém vlaku bez brzd, vím, že to nejde zastavit a já to ani nechci zastavovat. Chci se v tom vlaku nechat vést, chci si tu jízdu užívat.

A proto, když se mě zeptá, jestli se po tréninku nepůjdeme projít, tak nedokážu a ani nechci říct, že ne. Přikývnu, protože každá buňka mého těla po tom touží a já vím, že nemůžu jinak. A tak na něj počkám před školou, než se vysprchuje, ani nevím, proč se se mnou loučí všichni fotbalisti z jeho týmu, všichni mi mávají a začnou mi děkovat s tím, že jsou rádi, že se Hyunwoo už nechová jako idiot, ale že se s ním dá normálně mluvit. Zdá se mi to nebo mi dávají najevo to, že si myslí, že na tom mám nějakou zásluhu? A mám?

Čím víc času spolu trávíme, tím víc chápu, že jsem měl celou tu dobu pravdu. Celé ty roky jsem si správně myslel, že je Hyunwoo jiný, ačkoliv mě od toho všichni odrazovali. Ale každou minutou navíc, kterou spolu strávíme přicházím na to, že je hrozně fajn. Že vůbec není tím frajírkem, kterým se dělá. Ve skutečnosti je velmi tichý, přijde mi, že mě spíš rád poslouchá, je rád, když mluvím a skoro to vypadá, že je radši, když mluvím já než aby mluvil on. Není moc na vtipy, ale mě to nevadí...hlavně proto, že se mi ho vždy podaří rozesmát nějakou hloupostí, kterou udělám nebo řeknu. Ale je mi s ním dobře. S takovým Hyunwoo jakým je, je mi mnohem lépe než s tím frajírkem.

„Prostě mi došlo, že kdybych byl sám sebou, tak nebudu tak oblíbený jako když ze sebe budu dělat frajera." Natočí ke mně hlavu, když spolu ležíme v trávě na louce. Držíme se za ruku a naše prsty jsou propletené.

„A proč jsi chtěl být tak moc oblíbený?" zamrkám na něj a převalím se na bok, on udělá to samé, abychom na sebe lépe viděli.

„Protože se to od někoho z rodiny, ze které jsem já, očekává." Pozvedne si a natáhne druhou ruku a pohladí mě po tváři.

„Mě se líbíš takhle." Usměju se a on se na mě překvapeně zadívá. „Takhle jsi krásně tichý, krásně ohleduplný a úžasně romantický." Zahihňám se a on se usměje. Ani nevím, jak dlouho spolu v trávě ležíme a povídáme si, občas ležíme jen tak v tichu, posloucháme hudbu a každý máme jedno sluchátko, chvílemi si jen tak hledíme do očí a komunikujeme jenom pohledem. A pro mě je to ta nejnádhernější chvíle ze všech. Když se pak nějakou dobu líbáme před mojí kolejí, tak se ho pevně držím, jak moc z jeho náruče nechci, přistihnu se, jak si nadávám, že musím bydlet na koleji a mít spolubydlící, protože bych si tak moc přál si s ním lehnout na sedačku nebo do postele, líbat se a mazlit, užívat si společně.

Ale náš nepřítel čas nás tíží a my se stejně musíme rozloučit, ačkoliv si ještě dlouho máváme a já pak dojdu do postele s brekem, protože mi tak moc chybí a protože tak moc chci být jen s ním. Pořád.