Jealousy ✓ || Changki

Changki || Část 9

Changkyun

Je to tady, poslední den školy, poslední den, kdy se budu trápit tím, že ho můžu zahlédnout na jakémkoliv rohu. Nepomohlo to, Hyungwonovi a Jooheonovi snahy nepomohli a já ho stále miluji tak, jak ho miluji už čtyři roky. Každým dnem místo toho, aby ten cit slábl tak sílí, každým dnem na něj myslím víc a víc a cítím, jak moc chci být v jeho přítomnosti, jak moc chci, aby se jeho oči upínali jen ke mně. Hyungwon na tom není o nic lépe, také Wonha pořád miluje, také pořád cítí tu bolest pokaždé, když projdou po chodbě a okázale ukazují to, jak jsou spolu šťastní.

„Kyun, už máš sbaleno?" usměje se na mě Hyungwon. Přikývnu a zalepím poslední krabici izolepou a dám ji k ostatním. Dnes máme školu až od 11 nebo spíš je to čas, kdy dostaneme maturitní vysvědčení, máme se slavnostně obléknout, je to i den, kdy se musíme přestěhovat. Akorát to nebude domů. Já se budu stěhovat na kolej na druhou stranu města, protože mě přijali na vysokou školu, po které se ze mě stane doktor, doufám. Vždy to byl můj sen a vždy to byla práce, při které jsem si sám sebe dokázal představit. Hyungwon se k mému štěstí stěhuje na kolej kousek od té mé, protože jeho sen je být modelem a modelingová škola je kousek od té mé. Jooheon s velikými slzami zjistil, že jen jeho škola je dobrých 20 kilometrů od té naší, protože on chce být idolem, hudebníkem nebo rapperem a umělecká škola je jediná v centru města. Slíbili jsme se, že ale zůstaneme v kontaktu a že se budeme vídat, jak to jen půjde. Představa toho, že za tři hodiny přijedou stěhováci mě děsí, protože nemám ještě tolik věcí zabalených, a ještě tolik věcí musím najít. Nemám, ale moc času, protože mě Hyungwon nažene do pokoje, abych se oblékl a pak společně vyjdeme ven směrem ke společenské hale.

„Další skvělý maturant je Yoo Kihyun, který nám bude na této škole moc chybět." usměje se ředitel školy a předá Kihyunovi jeho vysvědčení. Vidím, jak se rozhlédl po davu, a když jeho oči padli na mě, tak jsem sklopil hlavu a dělal, že neexistuji. Ředitel volal další a další, než zavolal mě, došel jsem si pro vysvědčení a sám při odchodu z pódia zabrousil očima po davu a všiml si jeho očích. Sledovali mě, bez mrknutí oka se na mě upíral jeho zrak a já nedokázal víc než zrudnout a uhnout pohledem. Doběhl jsem na svoje místo a po zbytek ceremoniálu jsem měl pohled zapíchnutý v zemi. Po hodině jsme měli všichni naše vysvědčení. Pak nastaly ty dojemné chvíle focení a blahopřání a já si nepřál víc než být jen doma. Rodiče se ani neuráčili přijít, proč oslavovat něco co je jasné, je snad jasné, že odmaturuji, tak proč z toho dělat vědu. Ale zvykl jsem si. Pomalými kroky jsme došli domů a já se musel smát, když Hyungwon nadával, jak moc to nenávidí, jak ho tyhle šaškárny nudí. Jooheon vypadal naměkko, protože na něj doléhala ta chvíle toho, že se od nás bude muset odloučit.

„Ale no tak, Heony, budeme si psát, budeme si volat a budeme se vídat!" obejmu ho a po mých slovech vzlykne a pevně mě k sobě tiskne.

„Budeš mi chybět, Kyunnie!! Ty taky, Špagetko, pojď sem." natáhl ruku k Hyungwonovi, který se k našemu objetí hned přidal. Ještě jsme pobalili, co se dalo a pak už přijeli stěhováci. Jsme jediní, kdo se stěhuje hned po vysvědčení, někteří jsou už přestěhovaní a někteří se můžou vystěhovat až v červenci. Já se potřebuju už teď přestěhovat na novou kolej, protože představa, že bych měl bydlet dva měsíce zase s rodiči mě děsí.

„Tak se měj hezky, než začne škola, tak se ještě sejdeme a něco podnikneme!" usměju se na Jooheona, který vypadal, že se každou chvíli znovu rozbrečí. Stěhováci odjeli s našimi věcmi, Jooheonovi rodiče ho vyzvedli i s krabicemi a my s Hyungwonem čekali na taxík, který nás měl rozvést. Když taxík přijel tak do něj Hyungwon bez váhání nasedl. Já se ještě zastavil a zadíval jsem se kolem sebe. Bude mi to chybět. Bude mi chybět tolik věcí a tolik věcí rád zapomenu. Vytřeštím oči, když uvidím, jak ze dveří vybíhá Kihyun, a když se jeho oči zastaví na mě, tak je vytřeští. Vypadal tak vyděšeně, ale když mě uviděl, tak si oddechl a pomalu se ke mně rozešel. Ne....nemám na to, nemůžu s ním mluvit.