Jealousy ✓ || Changki

Jealousy // JackHeon // 30

Jackson

Sedím doma na sedačce a dívám se do prázdna. V hlavě mi krouží vzpomínky, krouží mi v hlavě přítomnost. Vše se to v mé hlavě míchá a já složím hlavu do dlaní. Celé ty roky jsem se hnal a držel toho, jak moc chci, aby trpěl, jak moc chci, aby cítil, jak jsem celé ty roky trpěl já, ale teď najednou. Cítím vinu. Když jsem viděl pohled v jeho očích bylo to jako bych dostal ránu pěstí. Slzy v jeho očích se mi zabodávali do srdce jako tisíce nožů. Copak to mohlo být všechno jinak? Chtě nechtě kloužu vzpomínkami a nechávám sám sebe v tom všem utápět.

Další den posměchů. Další den šikany. Další z těch všech dní. Neměl jsem nikoho, nikoho, kdo by pochopil mé pocity. Kdo by věděl, jak mi je. Kdo by jen tušil, jaké je slýchat každý den ty nadávky. Slýchat ty posměchy. Nechávat se od něj urážet a šikanovat. Učitelé jako by to neviděli. Ostatní žáci to nechtěli vidět. Nikoho to nezajímalo, na naší škole si každý hleděl svého.

Dojdu zdrceně domů, jediné místo, kde se můžu zavřít a brečet, nadávat si za to, jaký jsem a jak vypadám. Máma není doma, jako vždy. Nikdo ze školy ani netuší, že můj vzhled, to, že jsem tlustý není tím, že bych od rána do večera jedl. Porucha metabolismu a další věci do toho, to je důvod, proč nemůžu shodit ať se snažím, jak chci. A máma dělá vše proto, aby vydělala peníze na nákladnou operaci, která má můj metabolismus upravit na optimální bod, na bod, kdy bych mohl svá kila navíc shodit a mohl bych být jako ostatní. Ale s jejím platem to jde pomalu a mě...nechtějí vzít nikam na brigádu. Kvůli věku...kvůli mému vzhledu...kvůli tomu, že mám na pár částech těla ekzém, který je reakce mého těla na prášky, které musím jít. Není nikdo, kdo by mě dokázal pochopit.

Odnesu batoh do svého pokoje a pak dojdu do koupelny. Sednu si na zem a zády se opřu o studené obkladačky. Moje každodenní rutina. Něco, co mi alespoň trošku pomáhá. Jakmile si dělám do těla jizvy pomocí žiletky, tak jako by byl svět o něco lepší. O něco lépe se mi dýchá. Až tak jsem na tom špatně, až tak, že si potřebuju ulevit tímhle způsobem. Možná by to všechno tím způsobem mohlo i skončit.

Vzbudím se ze sna, který spíše, než snem byl útržkem vzpomínek. Pokud si dobře pamatuji, tak to byl den před tím, než jsem poznal Jooheona. Vše bylo pak najednou krásnější a lepší. Pamatuji si, že od toho dne, kdy jsem ho poznal, jsem se přestal sebepoškozovat. Najednou mi tu úlevu, kterou mi dříve přinášela žiletka, přinášel on. Prohrábnu si vlasy, udělám si na konci dne, který jsem strávil mučením ve svých myšlenkách, večeři a připravuji se na další pracovní den.

Po dokončení školy jsem se totiž hodně snažil, po skončení školy se mámě podařilo našetřit peníze na moji operaci, takže jsem na ni mohl jít, jakmile se mi spravili všechny hodnoty a po pár měsících mi řekli, že jsem naprosto zdravý a že je vše v pořádku, tak jsem začal cvičit, pořádně jíst a hodně jsem dbal celkově na svoji stravu a pohyb. Po změně svého vzhledu jsem nastoupil do menší programátorské firmy jako pomocník. Momentálně jsem však ředitelem té firmy, protože jsem si s tehdejším ředitelem porozuměl, nejdříve jsem byl jeho společníkem a před jeho smrtí mi firmu nabídl za celkem vtipnou částku, kterou jsem zaplatil. Protože tak, jak to tomu bylo dřív, že jsme s mámou byly na mizině a žili jsme z ruky do huby, ty doby jsou pryč. Teď mám peněz dost a máma taky, protože ji vracím vše, co ona do mě za celé ty roky vložila.

Nezáleží na tom, kolik času od toho incidentu uběhlo, nepřestal jsem nad tím přemýšlet. Nepřestal jsem přemýšlet nad tím, jak je to všechno na hovno. Až teď jsem si uvědomil, že...že jsem idiot, proč jsem si s ním nejdřív nepromluvil? Měl jsem si nejdřív zjistit, co se předtím stalo, měli jsme to všechno probrat a až pak jsem se měl mstít. Ale cítím v sobě jako by bylo všechno špatně.

Procházím chodbou do své kanceláře, všichni mě zdraví a mávají mi, sekretářka mi před vstupem do mé kanceláře podá kávu a já do své kanceláře zapluji. Zapnu si počítač a začnu si procházet diář, abych věděl, co mě dneska čeká.

„Nazdar, Jackson, jak ti dupou králíci?" vpadne do mé kanceláře Chanyeol jako by se nechumelilo a zařehtá se jako kůň. Zvednu nejdřív obočí a následně i hlavu od počítače a přemýšlím, jestli po něm hodím kafe nebo ne. A nakonec se zachlámu jako retardovaný lachtan, takže z mé kanceláře se ozývají dva typy smíchu – retardovaný lachtan a řehtající kůň. Rozdělíme si schůzky, kdo půjde na jakou, probereme důležité věci a já jsem rád, že máme vyřešenou důležitou smlouvu s firmou, které budeme opravovat veškerou elektroniku a další věci s tím spojené.

Po pár jednáních, po vysvětlování těm debilům z oddělní software, co je to software, si vezmu tašku s dokumenty a dojdu ke svému autu. Bože, co to zaměstnávám za lidi? Lidi, co mají na starosti software by přece měli vědět, co to je, ne?! Možná jsem šéfem jejich oddělení neměl dělat Taemina. No.

Dojdu do restaurace, kde máme domluvenou schůzku, sednu si k zamluvenému stolu a vytáhnu si všechny potřebné dokumenty, diář, propisku a objednám si presso. Pročítám si nachystanou smlouvu a najednou ztuhnu, když uslyším zahihňání, které mi není cizí, zahihňání, které jsem nedávno slyšel v noci několikrát, stejně jako ten hlas, který zrovna mluví. Ten veselý hlásek. Zvednu oči a rozhlédnu se po podniku, vytřeštím oči, když u stolu vidím Jooheona, a ještě víc vytřeštím oči, když vidím, s kým sedí u stolu. Netrvá mi ani sekundu, než ho poznám. Člověka, který mi ničil celý život bych poznal kdykoliv. Kim Minho. Celý se napnu, to si dělá srandu? Proč s ním tady je? Já jako blbec celou dobu přemýšlím nad tím, že jsem udělal chybu, že to možná před těmi lety nebylo takové, jaké to vypadalo, že bych se měl Jooheonovi omluvit a vyžádat si od něj druhou šanci, ale tohle? On je tady s ním?

Ani nepřemýšlím, když se zvednu ze židle a dojdu k jejich stolu.

„Nazdar, Minho." Pronesu a založím si ruce. „Ahoj, Jooheon." Zadívám se na něj s jistým proviněním v očích.

„Co tu chceš a kdo seš? Ty ho znáš?" druhou otázku směřuje Minho na Jooheona, proč mi přijde, že je to pořád stejnej kretén jako kdysi.

„Ale neříkej, že si na mě nepamatuješ? Prošikanoval jsi mě celou střední, několikrát jsi mě zbil, nadával mi do prasat a ani si nevzpomeneš?" pozvednu obočí. Krátce vidím, jak Minho vytřeští oči a následně vidím, jak se jeho oči na chvíli zapíchnou do mých svalů, které jsou i přes košili a sako velmi zřejmé.

„No jo, Wang Kayee, co? Kolik jsi měl plastických operací?" zasměje se stylem, že pobavil akorát sám sebe, protože Jooheon se na něj překvapeně podívá, možná si myslel, že Minho už není takovej kretén.

„Hele, tohle jsem vždycky chtěl udělat," drapnu ho za límec od košile a začnu ho táhnout ven. „vždycky jsem si představoval, jaký to je ti rozbít hubu a všechno ti vrátit." Odhodím ho před restaurací na chodník, skoro spadne a zavrávorá, ale podaří se mu stát na nohách a začnem se bít, oháníme se po sobě pěstmi, dokud mezi nás neskočí Jooheon a já tak tak stihnu stáhnout pěst.

„O co ti jde?!" křikne po mě Jooheon a s opovržením se na mě podívá. „On byl možná kretén kdysi, ale ty jsi kretén teď!" pokračuje se svým pohledem a podepře Minha, ještě se na mě skoro až nenávistně zadívá a pak se s ním otočí a vydá se s ním pryč. Naštvaně odejdu zpátky do restaurace, abych se na záchodech umyl a upravil. Copak nevidí, jakej je to kretén?! Co na něm proboha vidí?!