Tajemství mezi dvěma [Ereri] ✔️

4.

Ahojky!! 😊😊

Lehl jsem si do té ne zrovna měkké postele, ve které jsem za boha nemohl uvelebit. Převaloval jsem se ze strany na stranu  samozřejmě tak, abych nevzbudil toho, jenž ve mně probouzí neskonalou touhu na něj zírat, natož se ho dotýkat. Jak moc mě chce ten na hoře týrat? Co si jako myslel? Snad nejsem tak špatný, aby mě týral tímto způsobem, ne? Aniž bych to postřehl, stál jsem na nohou a pozoroval ten nejkrásnější obraz na světě, ne to on zobrazoval nový svět...svět plný touhy, pobláznění, vzrušení a také možnosti opětovaných citů. Bylo to hrozné, hledět na něj, nemoci cokoliv říct. Být tak blízko, nemoci se jedinkrát dotknout. Držet v sobě veškeré činy, již bych s ním nejradši spáchal a slova, která bych rád vyslovil, i když jsem věděl, že bych se nakonec neodvážil cokoliv vyslovit. Trest nebyl to, být zavřený ve vězení na tak dlouho....můj trest byl on. Můj mozek ovšem myslel jinak než mé tělo, nebo jsem možná jen nevnímal sám sebe...má dlaň se totiž nevědomky dotkla jeho tváře. Na chvíli tam sama spočinula a sama po ní jemně přejížděla sem a tam. Cítila všechno a jasně si uchovávala do pameti jemnost oné tváře, každou hrubku nebo nesrovnalost, kterých bylo maličko, nebo spíš žádná. Na tomto tvrzení se shodla jak má dlaň tak i mozek, přišlo jim to totiž dokonalé, jako on sám jim přišel dokonalý. Při jemném záchvěvu se ruka svěsila dolů a mé tělo urychleně zalehlo do postele.

Ležal som si len tak v posteli. Úplne kľudne už som zvyknutý na tvrdé matrace. Ale absolútne som nemohol zaspať. Dôvod? Ten malý chalan. Neustále sa prevracal. Potom sa zdvihol s postele a začal ma pozorovať. Asi si myslel že spím. Ja som sa ešte viac zakutal pod perinu a čakal čo urobí. O pár minút na to sa priblížil k posteli a začal ma hladiť po tvári. Na chvíľu som stŕpol, ale potom som sa uvoľnil. Chcel som sa zdvihnúť akože sa prebúdzam. Nanešťastie pre mňa a našťastie pre neho rýchlo zaliezol do postele. Bol som neskutočne naštvaný. Povedal som mu nech ma doriti nechá na pokoji a nech sa ma nechytá. A čo on urobí prvú noc? Začne ma hladiť. No čo už nechám to tak. Prvý kix  mu odpustím. Som zvedavý čo urobí zajtra. Budem predstierať že o ničom neviem. S týmito myšlienkami som zaspal.

S myšlenkou na něj jsem se potápěl ve svých snech a hledal jen jediné, jeho krásnou tvář. Našel jsem ji  a nejen ji, ale celou jeho podobiznu, ke které jsem se lísal a nechtěl již nikdy pustit. Kéž by se tento sen stal skutečností a já tak aspoň jednou jedinkrát pocítil ve svém ohyzdném životě špetku radosti. Jenže isud mi nepřeje. Můj se rozplynul v nic a já se tak opět ocitl v kruté realitě díky hrozivý zvuk vezeňských sirén. No jo čas vstávat. Jak se mu mám teď podívat do očí, přináší mi tl více smutku než radosti. Hlavně sám mě upozorňoval, že se ho nemám držet. Ale koho se tu mám držet, když jsem ru sotva druhý den? Tohle bude ještě težší, než jsem si myslel. Ale co víc, já idiot jsem se na něj opět díval, v očích prosebné slova a na tváři smutný výraz.

Prebral am až zvuk sirén. Automotatický som sa zlezol z postele a postavil sa k mrežiam ako bolo prikázané do pozoru. Ten prcek asi pochopil že to má asi urobiť tiež a napodobnil ma.  Celý čas sa na mňa pozeral. V jeho očiach sa dalo spozorovať mnoho emócií. Smútok, trápenie, bolesť ale hlavne prosba. Neviem či to mala byť prosba o odpustenie toho čo spravil v noci, alebo aby som o tom nevedel. Keď bachari skontrolovali všetky cely v našom bloku a uznali že je všetko v poriadku odviedli nás do jedálne.

Po kontrole nás odvedli do jídelny. Už jen po cestě tam bylo všude dost vězňů a o jídelně ani nemluvím. V životě jsem tolik lidí pohromadě neviděl. Tohle byl také zcela odlišný svět. Vzal jsem si tác do ruky a než jsem si stačil všimnout, Eren se mi vypařil z dohledu. Čekal jsem tedy, než mi přidělí porci a porozhlížel se po volných stolech. Našel jsem pár volných, jenže když jsem si někam sedl, ostatní vězni se tam nahrnuli a vystrkali mě od stolu s tím, že tam byli dřív a že jim to patří. Aha a kde? Jelikož jsem nechtěl, dělat problémy,  nechal jsem to být. Poté jsem spatřil možná špetku neděje a také možná mou budoucí smrt. Přikráčel jsem ke stolu který měl obsazené jen jediné místo, jež zabíral Eren. Přisedl si jsem si a pridušeně polkl. Ostatní mi najednou věnovali pozornost a dívali se na mě jako na blázna...ale co jsem měl dělat, když nikde jinde nebylo místo?

Pokračování příště...

Snad se vám i tato kapitola líbila😊😊
Jinak děkujeme za všechny vaše ohlasy a těšíme se na další ❤❤
Pa pa😘