Under control

Kapitola 13.

První, co blonďák po otevření očí uviděl, byla dlouhovlasá blonďatá doktorka. Kontrolovala jeho stav, když se Deidara probudil.

„Jak se cítíš?" zeptala se jej a sáhla mu na čelo. Naštěstí už neměl horečku, to bylo dobré znamení.

„Mizerně," řekl otráveně a rozhlédl se kolem sebe. Rozpoznal nemocnici, už v ní párkrát byl. Taky doktorku poznával. Znamenalo to tedy, že jeho říje byla opravdu silná, pokud musel být převezen. „Kde je Itachi?" zeptal se hned, jak si rozpomněl, co se stalo. Kolik hodin, či dnů od té události vlastně uběhlo?

„Byl v nemocnici, ale ne za tebou," řekla narovinu. Zároveň se snažila, aby mluvila jemně a soucitně. Všimla si totiž, jak se zatvářil při vyslovení Uchihova jména. Dychtil po něm. Chtěl ho aspoň vidět.

„Co tu dělal, když nešel za mnou?" Jeho hlas nabíral na vzteku. Jejich poslední hádka Deidaru velice zranila, že se blonďák rozhodl ho nenávidět. Šlo to ale? Na to už bylo pozdě. Zamiloval se a sám si to nepřipouštěl.

„Navštívil bratra," vysvětlila doktorka. „Sasukeho stav není nijak vážný, pouze otřes mozku. Po pádu ze schodů mohl dopadnout hůře," dodala s mírným úsměvem. To bylo poprvé, co se Sasuke dostal do nemocnice ne svou vlastní chybou.

Deidarovy modré oči směřovaly k nebi stejné barvy. „Takže mu nestojím ani za návštěvu..." odfrkl si znechuceně. Nevěděl, jestli je víc rozzlobený, smutný, nebo zklamaný. Proč na něj vlastně čekal? Itachi mu dal jasnou odpověď. Nechce s ním nic mít, tak proč Deidara stále doufá, že se za ním přijde alespoň podívat? Dal mu domov, vzdělání, blonďák díky němu začal zase věřit v lidskost.

A vlastně, co mu je po tom, co Itachi dělá a nedělá? Samozřejmě, že přišel za bratrem, kterého mohl pád ze schodů i zabít. Proč by šel za někým, kdo ho opět a zas naštval?

„Odjel z města," sdělila blondýna, čímž si vysloužila Deidarův šokovaný výraz.

„Odjel?!" vyjekl a zprudka se posadil. Zabolel ho přitom každý sval v těle, proto taky zaskučel.

„Měl by ses víc starat o sebe než o Itachiho," poradila mu a podala mu vodu, kterou blondýn odmítl.

„Proč odjel?! Je to kvůli mně, že jo?! Nenávidí mě, je to tak?!" pokládal jednu otázku za druhou.

Tsunade si povzdechla. Viděla Deidarovi až do žaludku. „To ať ti řekne sám," odsekla. Nic jí do jejich vztahu nebylo, ale nemohla sledovat, jak se oba trápí. Zvlášť Itachi. Zná jej odmalička a měla ho vždy velmi ráda. Rozčilovalo ji ale, jak se Uchiha svou vlastní milou povahou ničí.

„Nenávidí mě? Fakt to tak je?" posmutněl a položil se zpátky do peřin. Začínal přemýšlet, jak spolu budou nadále vycházet, když se na sebe ani nepodívají. Bude se tam vlastně moct vrátit? Co když ho Itachi už nebude chtít nikdy vidět?

„A ty ho miluješ, že ano?"

Blonďák naprázdno otevřel pusu, jak byl šokovaný nečekanou otázkou. „Ne," vyhrkl nakonec s červenými tvářemi. „Nesnáším ho úpe stejně jak on mě," dodal.

Nikdy s tebou nechci nic mít. Pořád mu to znělo v hlavě, zatímco ho bolelo srdce. Možná se mu Uchiha líbil, ale to už byla minulost. Teď neměl na lásku ve svém srdci žádný prostor.

Ještě ten den se vrátil domů. Tedy do Uchihova domu. Hned zaplul do své ložnice, kde si vybil všechnu zlost na polštáři, přitom nadával Itachimu. Nenáviděl ho. Mohl se za ním aspoň zastavit a zeptat se ho, jak se mu daří. Po tom, co se spolu málem vyspali. Po tom, co se Uchiha zamknul v koupelně a Deidara pak ztratil vědomí. Necítil potřebu zkontrolovat Deidarův stav? Ne. Věděl, že je v nemocnici, co se mu tam může stát?