Under control

Kapitola 26.

Uběhlo dlouhých sedm dní, během nichž Itachi nevěděl, co dělat. Být doma bez práce byla nuda. A co dělat doma, když máte služebnictvo? Zabíjet nudu uklízením tedy nemohl, zbývaly věci, co dům dal. Hrát hry na elektronice ho nebralo, věčně koukat na televizi, aby viděl jedno a to samé dokola ho omrzelo už před několika lety. Zbývalo posilovat mozek četbou, ale všechny knihy, co měl doma v knihovně měl dávno přečtené. Celkem litoval toho, že nezačal chodit do veřejné knihovny. Už párkrát ho to napadlo, ale pochyboval, že by měl kdy čas tam zajít. Kvůli práci byl hodně zaměstnaný a teď neměl bez práce co dělat. Mohl sedět s rukama složenýma v klíně a prohlížet si, kde to vlastně bydlí a jak pěkně si to zařídil.

Ještě rozespalý Deidara vešel do kuchyně, kde přistihl svého milence při vaření. Tedy pokusu o vaření. Stál u kuchyňské linky pouze v pyžamových kalhotách s rozpuštěnými vlasy a opatrně sypal mouku do misky.

„Brý ráno," objal ho zezadu Dei a políbil na lopatku. To bylo nejvýše, kam momentálně dosáhl.

„Dobré ráno, lásko," usmál se Itachi, položil mouku a otočil se čelem, aby mu objetí oplatil. Nebylo to objetí na přivítanou, spíš jako by se měli rozloučit. Blonďák poznal, že je Uchihovi smutno.

„Kde sou šici?" zeptal se zvědavě. Od probuzení nikoho nepotkal.

„Dal jsem jim pár dní volno," promluvil Itachi do Deidarova ramene. Byl tak vděčný za to, co má. Za celý ten týden si kolikrát představil, kdyby se rozhodl pro práci. Co by bylo s Deidarou? Co by bylo s ním samým? Ani jeden by bez toho druhého nepřežil. Zlomené srdce se časem jistě zahojí. Člověk si pobrečí, pak jde dál, takový je život. Kdyby se s ním opravdu rozešel, slýchával by to od každého. Že si najde někoho jiného. Hezčího, vychovanějšího, laskavějšího. I kdyby opravdu takového člověka potkal, nemohl by přestat myslet na Deidaru. I kdyby se zamiloval do někoho jiného, Deidara by neopustil jeho srdce.

„Furt tě to trápí?" zeptal se s povzdechem a hladil ho po vlasech. „Nedalo by se ňák s tvým tátou eště... domluvit?" Hledal jakákoli řešení, aby svému nešťastnému černovláskovi pomohl.

„Nemluvme o tom," rozhodl starší a konečně se narovnal, aby viděl svému milovanému do očí. Rukou ho pohladil po tváři a políbil na čelo. Byl to jeho anděl a štěstí v jednom. „Radši mi pojď pomoct," pobídl ho veseleji.

„Hmm..." zamručel mladší a zadíval se na obsah v misce. Nakrčil obočí, když viděl i otevřenou kuchařku. „Lívance?" přečetl a uchechtl se. Itachi skutečně miloval sladké.

„Chtěl jsem udělat takové, co jsem měl tenkrát. Vzpomínáš?" usmál se při té vzpomínce. Naschvál dal sluhům volno, aby se naučil vařit. Nikdy se tomu nevěnoval a teď se mu naskytla perfektní příležitost se to naučit.

„Máš tam moc mouky, děláš z toho beton," konstatoval Deidara a přilil mléko.

„Ty se vyznáš," koketoval s ním. Lokty si opřel o linku a na dlaně položil hlavu. „Z tebe bude šéfkuchař," mrkl na něj.

Deidara si všiml toho zamilovaného až svůdného pohledu a hodil po něm očkem, zatímco míchal těsto.

„Uchiho-san, nemáte tu rozdělanou práci?" nakrčil obočí.

Uchiha ho uvěznil mezi svýma rukama, které opřel o okraj linky, a natiskl své tělo na blonďákovo. Rty přejížděl po jeho šíji a věnoval mu několik motýlích polibků.

„Ty umíš lívance líp. Já mám teď spoustu práce s jedním drzým, nevychovaným, malým a zlobivým milencem," zavrněl. Chytil ho za boky a otočil si ho k sobě. Líbl ho na rty a prsty mu projel přes zlaté vlasy. Už je měl dlouhé po ramena a tolik mu slušely.