Under control

Speciál 1.

Probouzející se slunce vysílalo své slabě hřejivé paprsky do všech pokojů, ložnic a místností, tedy pokud mu nebránily závěsy či rolety. V zimě nemělo takovou sílu jako v létě, ale jeho světlo se odráželo od bělavého sněhu, čímž se zdálo, že v zimě slunce září víc než v ostatních ročních obdobích.

Ranní slunce však nebyl hlavní důvod, proč se černovlasý muž probudil dříve než obvykle. Přepadla ho noční můra, že se dostal do chapadel krakatice obrovské, která jej toužila pozřít. Před tím, než stačila otevřít ústa s ostrými zuby jako jehlami, prudce sebou trhl a probudil se. Byl tak rád, že to byl jen zlý sen.

...Jehož příčinu našel téměř okamžitě. V noci se musel nějak zaplést Deidarovi do zlatých vlasů, a tím si jeho mozek myslel, že bojuje s příšerou.

Smetl ze svého obličeje vlasy svého manžela, ke kterému se přitulil. Bylo těžké rozpoznat, kde má obličej. Místo Deidary tu ležela zlatá chlupatá koule.

"Už jsi vzhůru...?" zeptal se mladší rozespale a přehodil si nohu a ruku přes Itachiho tělo.

"Vzbudil jsem tě?" povzdechl si starší. Volnou rukou, druhou měl mezi Deidarovým krkem a ramenem, ho vískal ve vlasech. Chytil jeden pramínek mezi prsty a podle páteře ho jemně táhl co nejníže. Dělával to často a měřil tak délku Deidarových vlasů. Poslední dobou si dělal starosti. Vlasy jeho manžela rostly možná až příliš rychle, jako by se za den prodloužily o tři centimetry.

"Nespal jsem..." zamumlal Deidara, oči nechal ale zavřené. Kruhy pod nimi naznačovaly, že už ho pár dní trápí nespavost. Kdyby nespavost! Před půl rokem se stal rodičem a jeho malý syn si teprve začínal zvykat na den a noc. Jeho spánek ale stále nebyl pravidelný. A protože Itachi přicházel domů unavený z práce, v noci se o jejich syna staral především Deidara.

"Dneska nemám práci..." připomněl Itachi. Pramínek vlasů mu z ruky vyklouzl až u Deiova zadku a neslyšně spadl na matraci. Ruka však zůstala na místě a pohladila blondýnovo pozadí.

"Tak zůstaneme v posteli... hm?" usmál se a políbil ho na krk. Vůbec se mu nechtělo vstávat a něco dělat. Itachi měl sice po dlouhé době zase den volna, který vždy trávili spolu jako rodina, ale dnešek byl opravdu únavný hned při probuzení.

"Mmm..." zavrněl Itachi. "V posteli, jo?" políbil ho na část hlavy, kde si myslel, že měl Deidara čelo. A kupodivu se trefil.

"Uchiho," napomenul ho mladší. "Budeme v posteli a budeme spát. Spát," zopakoval jasně, ale usmíval se pod myšlenkou, že by se s Itachim pomiloval. Těšil se, až bude znovu v říji a pořádně si se svým manželem zadovádí.

„Však jsem nic neřek," pokrčil rameny na svou obranu. „Hned se pozná, na co myslíš," neodpustil si poznámku. Dlaní už mu přejížděl po zádech a rty ho laskal na krku.

Jejich předehru jim však přerušil pláč vycházející z vysílačky, který byl slyšet i přes zeď. Ve vedlejším pokoji se právě probudil jejich půlroční syn a dožadoval se pozornosti alespoň jednoho z rodičů.

Itachi se protestně povalil na Deidaru. Plakal skoro celou noc a budil celý dům. Dnes ráno si manželé Uchihovi taky neodpočinou.

„Jdu tam. Ty se vyspi," políbil blondýna na rty a zvedl se. Cestou do dětského pokoje si rukama protřel obličej, aby se pořádně probral. Jakmile otevřel dveře a spatřil své miminko v postýlce, usmál se a popřál mu hezké ráno. Zvedl ho do náručí a pochoval ho, aby se rychle uklidnil. „To nic. Tatínek je tady," oznámil synovi a políbil ho na hlavičku. „Vidíš, že to nic nebylo." Sebral dudlík z postýlky, který pak strčil do pusy malému Mahirovi.