Under control

Kapitola 32.

Mezitím, co se vařila večeře, se blonďák na chvíli připojil k diskuzi u jídelního stolu. Posadil se vedle Itachiho a naproti rodičům. Zarazil se, když viděl Sasukeho zase uzavřeného do sebe. Skoro vůbec nekomunikoval. Zato Uchihovi se nějak rozpovídali. Mluvili se svým starším synem o budoucnosti a o miminku. Dokonce naplánovali, že se o něj budou co druhý víkend starat.

„A pohlaví?" nadchla se Mikoto. V očích se jí třpytily hvězdičky, že se dočká vnučky.

„To ještě..." blondýn se nejistě podíval na Itachiho, „nevíme." Oba se trochu zastyděli. O svém dítěti nevěděli vůbec nic.

„A necháte se překvapit?" vyptávala se dál.

„Drahá," usměrnil ji její manžel a vřele se na ni usmál. „Teď je toho na ně moc, necháme je chvilku vydechnout," svůj pohled stočil ke svému budoucímu zeti. Usměv mu na tváři zůstal.

Sentimentální atmosféru v jídelně přerušilo pípání mobilu. Všichni přítomní sebou trhli, jak se polekali.

Sasuke vytáhl z kapsy přístroj a pod stolem si přečetl příchozí zprávu. V obličeji se mu mihla bolest a smutek. Jediný, kdo si toho všiml a kdo věděl, o co se jednalo, byl Deidara. Jistě, že mu psal Naruto, kdo jiný? Záhadou mu však zůstával obsah zprávy.

„Omluvte mě, musím jít," ospravedlnil se především u rodičů.

„Ty už odcházíš? V tak důležitý moment?" podivila se Mikoto. Byla na rodinné záležitosti velice citlivá. Podle ní by se nemělo vstávat od stolu, jakmile se k němu už usedne. Sasuke se ale matčinými zvyklostmi neřídil. Už od narození si dělával, co sám uznal za vhodné.

„Však vy to beze mě zvládnete," uchechtl se, pak věnoval své matce pusu na líčko, rozloučil se k otcem, bratrem i budoucím švagrem, a už ho nebylo.

Postarší žena se bříšky prstů dotkla místa, kde se ještě před pár sekundami dotýkaly rty jejího syna. Jak dlouho to je, co ji Sasuke naposledy byť jen objal? Její mladší syn dospíval tak rychle, že už při nástupu do třetí třídy si od rodičů držel menší odstup a osamostatňoval se, což bylo typické spíš pro lidi o tři třídy výš.

„Du omrknout večeři," sdělil blondýn a palcem ukázal směrem do kuchyně.

„Jdu s tebou," nabídl se Itachi.

„Ne, buď tady s rodiči," zamítl Deidara a zatlačil svému snoubenci na ramena, aby se posadil zpět na židli. Nemohl nechat hosty jen tak o samotě.

„Víte co? Půjdu s tebou já," zvolal zvesela Fugaku. Políbil svou ženu na ruku a rozkázal jí, aby Itachiho pořádně potrápila otázkami a plánováním ohledně svatby a rodičovství.

„Ale to nemusíte," zaprotestoval Deidara. Neodvažoval se být s ním v jedné místnosti. Vzpomínal si, kdy naposledy byly zavřeni sami, aby si mohli promluvit. To po něm Fugaku křičel, že je proti jeho vztahu s Itachim a přeje si, aby se co možná nejdříve rozešli, jinak to udělá on.

„Žádné ale. Víš, jak dlouho jsem nestál za plotnou?" zasmál se a podržel svému budoucímu zeťákovi dveře do kuchyně. Ještě před tím, než oba zmizeli, se Deidara nejistě podíval na svého snoubence. Jako by ho prosil, ať ho zachrání, dokud není pozdě. Jenomže ten samý výraz spatřil i na Itachiho tváři. Před oběma stál nepříjemný rozhovor.

„Opravdu to zvládnu sám," usmál se Deidara a odkryl z hrnce pokličku. Sotva vzal do ruky vařečku, kterou měl v úmyslu zamíchat omáčku, zastavil ho Uchihův hlasitý povzdech. Ještě před chvilkou se smál, teď nasadil vážný, až skoro ublížený výraz. To nevěstilo nic dobrého.