Under control

Kapitola 14.

Za okenním sklem auta procházelo několik desítek, možná i stovek lidí. A v luxusním černém vozidle seděl utrápený Uchiha. Hlavu si nechal volně opřenou o sedadlo, oči zavřené. Poslouchal ruch venku a přemýšlel. Z jejich hádky s otcem nakonec ustoupil a řekl rodičům to, co chtěli slyšet. Nemyslel to ale vážně. Bude předstírat, že mezi ním a Deidarou nic není a bude se věnovat pouze své práci, zatímco bude Deidaru ukrývat a přestane o něm mluvit a stýkat se s ním na veřejnosti. Takhle to bude nejlepší pro obě strany, ale jak dlouho to vydrží?

Otřásl se zimou. Venku se začínalo ochlazovat a zvedal se vítr. Jasný důkaz, že se blíží bouřka. Nejvyšší čas, aby se vrátil domů. Jak dlouho vlastně seděl v autě? Půlhodinu?

Celou dobu stál s autem na parkovišti před velkým obchoďákem. Potřeboval se trochu uklidnit, než ho zase uvidí. Nemá nakupování rád, navíc má služebnictvo, které pravidelně chodilo doplňovat zásoby, ale dnes měl potřebu dostat se z každodenního stereotypu. Musel udělat něco neobvyklého, co by normálně neudělal.

Zaparkoval, vzal tašku s nákupem a vešel do svého domu. To už venku lilo jako z konve, proto byl jeho kabát celý mokrý. Jak dlouho mu trvala cesta domů? Ani ne dvacet minut i se zácpami a za takového počasí? A to byl prý teprve začátek. Podle toho, co říkali ráno v televizi, by bouřka mohla napáchat nemalé škody. Zvláště povodně.

„Jsem doma!" zakřičel přes celý dům. Chtěl mít jistotu, že ho to blonďaté nemehlo uslyší. Nečekal, že mu zrovna skočí kolem krku, ale nějaká reakce musela proběhnout. To by nebyl Deidara. Určitě se za chvilku objeví a seřve Itachiho, co že to mělo tenkrát znamenat. Itachi se vyhnul milování s Deidarou, a místo toho, aby si o tom promluvili, si Uchiha kliďánko zdrhne a celý týden se neukáže. Jak Deidaru zná, ten to ještě připepří nějakou lží.

„Vítejte zpátky, pane," pozdravil ho Hidan a pomohl mu se vysvléct. Podivil se, když uviděl plnou igelitovou tašku. „Vy jste byl na nákupu, pane?" zeptal se hloupě. Nemohl uvěřit vlastním očím, že skutečně vidí nákup.

„Jo. Doufám, že nevadí," usmál se nervózně černovlásek. Každou chvílí by měl přijít Deidara a vylije si na něm srdce. Kde ale byl? Že by nevěděl o Itachiho příchodu? Ne. Určitě ho slyšel, jen byl uražený a nechtěl ho ani vidět.

„Ne, jistě, že ne," usmál se i Hidan. „Jak jste se měl ten týden?" zeptal se ze zdvořilosti.

„Dobře," řekl pohotově. Myšlenkami byl ale někde jinde. Očima už pokukoval po schodech vedoucích do prvního patra. „Kde je Deidara?" Jeho srdce při vyslovení blonďákova jména poskočilo. Těch necelých sedm dní mu opravdu chyběl.

„Od oběda je ve svém pokoji. Nechtěl, aby ho někdo obtěžoval. Mám ho zavolat?"

„Ne, děkuji, zajdu za ním sám," oznámil a rychlostí blesku vyběhl schody. Na to, jak byl skleslý z výsledku hádky se svými rodiči, se mu hodně rychle vrátila energie. To on mu ji dodával. Stačilo na něj jen pomyslet a hned měl lepší náladu. Hodně tomuto stavu pomohlo přiznání si, že ho miluje.

Odkašlal si a zaklepal na dveře. Párkrát se zhoupl na špičkách, jak byl nervózní a natěšený, že ho znovu uvidí. Jenomže se nikdo neozýval. Že by spal? Je to možné. Říje ho určitě hodně vyčerpala, musel nabrat síly.

„Deidaro, spíš?" zkusil na něj skrz dveře promluvit a znovu zaklepal. Nic. Ticho. „Jdu dovnitř!" oznámil mu a stlačil kliku. Dveře otevíral opravdu pomalu, aby ho nevzbudil, kdyby opravdu spal.

Ale v ložnici nikdo nebyl.

„Deidaro?" zkusil jej znovu zavolat. Podíval se i pod postel, z okna, do skříně, ale blonďák nikde.