Under control

Kapitola 12.

Uběhl měsíc. Dva. Tři. Od té nehody, jak ji pojmenoval Itachi, se stalo pár důležitých věcí, které stály za zmínku. Deidarovi sundali sádru, takže mohl zase bez problémů běhat a dělat skopičiny, což Itachi na jednu stranu rád viděl, na druhou se trochu děsil, že co blonďák zase vyvede. Teď bude mít více volnosti.

Deidara začal navštěvovat soukromé učitele na různé předměty. Zpočátku byl nervózní a trvalo mu dva týdny, než si zvykl na pravidelný režim. Najednou byly zpátky povinnosti, které kdysi tolik nenáviděl a často se jim vyhýbal. Neměl na školu zrovna dobré vzpomínky, ale známky neměl zase tak špatné.

Nastala sobota. Už od rána se Deidara nudil. Vstával sice až kolem oběda, takže celé dopoledne měl zabité, ale odpoledne bylo horší. Stále sledoval hodiny, zatímco ležel na posteli a každou chvilkou si povzdechl. V hrudi cítil zvláštní prázdno. Od té zatraceně nádherné „nehody" s Itachim mluvil minimálně. Uchiha se mu vyhýbal, poznal by to i slepý. Snažil se to zakrývat, ale přiznal svou chybu. Obviňoval se. Nenáviděl se za to, že to nechal zajít tak daleko.

Deidara to však neviděl jako chybu. Sám to chtěl. Už si přiznal, že nemá cenu zapírat. Itachi ho přitahoval, a to nejen po sexuální stránce. Uvědomil si, že Uchiha byl jako princ z pohádek. Byl mu najednou tolik vděčný za všechno, co pro něj černovlásek udělal. Měl pocit, že spolu mohou mluvit o všem. Smát se spolu, sdílet spolu strasti i radosti života. Jenomže šlo to? Uchiha neměl zájem. Bál se, že by zase překročil hranice, které sám stanovil, a o které Deidara nestál. Černovlasý se tolik snažil odlišovat se od ostatních alfů a vůbec nebral ohledy na Deidarovy pocity. V tomhle směru se z něj stal sobec.

Posadil se, nohy zkřížil do tureckého sedu a opřel se o zeď. Čekat na něj nemělo cenu. Ručičky ukazovaly teprve půl třetí a Uchiha se vrátí zase až večer. Má zbytek dne strávit čekáním na někoho, kdo o to vlastně nestojí? Až přijde, nic se nezmění. Bude úplně stejně osamělý jako doteď. Maximálně mu Uchiha věnuje pohled a pozdrav.

Prohrábl si vlasy. Všiml si, že už mu trochu porostly, tak o tři centimetry. Bude to chtít ale trochu víc času, pokud touží po hřívě, kterou míval.

Usmál se. Vzpomněl si, jak ho Itachi naštval a on se rozhodl udělat takovou pitomost. Nelitoval svých zlatých vlasů, ale těch havraních černých. Itachi se tak stal prvním člověkem, na kterém Deidarovi záleželo víc než na sobě.

Natáhl se pro noťas, který mu daroval jeho zachránce, a zapnul jej. Hrát hry ho už nebavilo, na sledování filmů neměl náladu. Rozhodl se aspoň projíždět zábavné stránky na Facebooku, kde si s Itachiho pomocí založil účet. Seznam přátel nebyl vůbec rozsáhlý. Obsahoval samozřejmě Itachiho, Nejiho a pár lidí, které vůbec neznal a ani si s nimi nepsal. Prostě přijal žádost od každého, kdo si jej chtěl přidat. Itachi mu zakázal nastavit si svou profilovou fotku. Pak by si ho lidé přidávali jen kvůli blonďákově vzhledu. Ano, žárlil, a jako vždy to zakrýval tím, že ho chce pouze ochránit.

Najel na profil svého černovlasého spolubydlícího. Itachi neměl rád focení, proto se tam nacházelo jen pár fotek. Především byly spjaty s články z internetových bulvárů nebo je přidal někdo jiný a Itachiho na ní jen označil.

Blonďák se rukou pohladil po přirození, zatímco zkoumal Itachiho rysy z fotky staré deset let. Jak je možné, že v době maturity vypadal jinak? Opravdu deset let udělalo tolik? Nebo to je spíš tvrdou prací? Na vlastní oči viděl, co udělala s Itachiho mladším bratrem.

Rukou zajel pod látku a přejížděl po naběhlém penisu. Cítil se sexuálně frustrovaný. Uběhly tři měsíce, tudíž by měla přijít jeho říje. Čím dřív se dostaví, tím dřív se jí Deidara zbaví. Sexuální aktivita by tomu mohla trochu pomoct.