Under control

Kapitola 7.

Itachi se zhluboka nadechl a rychle vypustil všechen vzduch zadržovaný v plicích. Věděl, že ho za velkými dubovými dveřmi čeká jistý někdo. Nevěděl, jestli ho chce dneska vidět. Všechnu energii nechal v práci a ten energický kluk mu zrovna nepomůže si odpočinout.

Ale zároveň se těšil. Měl radost z dobrého skutku, který udělal. A taky věřil, že se mu to nakonec vyplatí. Bude na něj pyšný, až jej uvidí s listinou, že dodělal školu a bude moct jít pracovat. Doufal, že i jednou založí rodinu.

Stiskl kliku a stlačil ji směrem k zemi. V předsíni jej někdo nečekal, což mu bylo podivné. Vždy tu byl minimálně jeden sluha, který mu pomůže vysvléknout kabát. Teď tu však nebyl nikdo, takže si jej sundal sám a pověsil na věšák.

"Haló?" ozvalo se domem. I přesto nikde nebylo ani živáčka. Nejdřív ho napadlo, že se něco stalo. Přepadení?

Přešel do pracovny, kde si odložil věci a rozvázal kravatu. Přesně v tu chvíli zaslechl hrát hudbu. Nejdřív si myslel, že se to ozývá z venku, jenže pak si všiml třesoucího se lustru. Přesně nad ním se nacházela jeho ložnice, ve které by neměl nikdo být.

Zamračil se. Okamžitě věděl, kdo by se bez Itachiho dovolení vloupal do jeho ložnice kromě sluhů. Ti byli bez viny, protože ti si nikdy nic takového nedovolili. A už vůbec by nesahali na Itachiho nejdražší předmět z celého domu - stereo. Pracovali u něj jen lidi, které dlouho a důvěrně znal. Často se jednalo o sluhy z jeho dětství.

Vydal se tedy do druhého patra. Zastavil se před svou ložnicí. Už nebylo pochyb, že hudba vychází z jeho sterea. A taky nepochyboval o pachateli. Stačí jen otevřít dveře a uvidí ho.

Klika cvakla a dvojité dveře se otevřely. Nikdo z přítomných si toho dobré tři sekundy nevšiml, dokud nepocítili jemný průvan. Sluha, který seděl nejblíže, zbledl jako stěna a upozornil ostatních šest lidí na přítomnost nového hosta jejich zábavy.

Itachi zůstal stát s pusou otevřenou dokořán. Nevěřil vlastním očím. Přivede nějakého ztřeštěného kluka, který takhle zblbne celé služebnictvo.

Deidara stojící na posteli z ní opatrně seskočil. Sundal si brýle a květinový náhrdelník, který si Itachi dovezl z Havaje před třemi lety. Vypůjčil si Itachiho oblečení, ve kterém se promenádoval a skákal na Uchihově peřinách.

"Odejděte," řekl klidně služebnictvu, které doposud sedělo na zemi a hodnotilo Deidarův výstup. Kdyby tak Itachi věděl, že tohle není první lumpárna za dnešek. "A ty," ukázal výhružně na Deidaru, "mi okamžitě vysvětli, co to provádíš."

Blondýn se mu vysmál do tváře. To Uchihu urazilo, ale nikdy – ani teď – neztrácel chladnou hlavu. Jeden prostořeký kluk jej nemůže dostat do varu.

„Byla nuda," pokrčil Deidara rameny. Květinový náhrdelník schválně hodil na postel. I kdyby byl z porcelánu, hodil by ho, aby vytočil muže před sebou.

„To sis nemohl najít jinou zábavu? Dole mám tablet, počítač, plno knih a jiných blbostí na zábavu!" vysvětlil trochu hlasitěji. Chtěl ho trochu postrašit. Jak jinak by si měl získat jeho respekt? Zřejmě bude muset přitvrdit. Tomuhle chlapci to nepůjde vysvětlit pouze klidným hlasem a vyvoláním soucitu.

„Mám vlastní způsob zábavy," pokrčil znovu rameny Deidara a posadil se na postel. Bolela ho levá noha, jak ji celou dobu zatěžoval.

Teprve teď černovláskovi došlo, že Deidara se z žádného trestu nepoučí. Když na něj bude křičet, blondýn mu to vrátí dvakrát tak víc.