Under control

Kapitola 4.

Sedli si do jedné restaurace a objednali si snídani. Deidara byl překvapen vším tím jídlem, které mu skutečně přinesli, když si ho objednal. Myslel si, že není možné si objednat tolik jídel. Už podle těch pohledů, co servírka měnila ve výrazu, se domníval, že mu něco nepřinesou. Nejenom, že měl obrovský hlad, ale taky to udělal ze zvědavosti.

„To sníš?" užasl Itachi. On raději zůstal u dvou volských ok s opečenými toustovými chleby. „S takovou si nemusíš dávat ani oběd," zasmál se.

Deidara mu věnoval trochu naštvaný pohled. „Asi nevíš, jaký to je, bydlet na ulici," zavrčel a pustil se do lívanců se sirupem a lesním ovocem. Vhrkly mu slzy do očí. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy měl tak dobré a hlavně teplé jídlo. Když žil na ulici, živil se především zbytky, co lidé odhodili do popelnice. To byly většinou kousky hamburgerů, párků v rohlíku a jiných minutovek.

„Můžu se tě na něco zeptat?" začal opatrně Itachi po minutě a na okraj talíře odložil nakousnutý toustový chléb.

Deidara zrovna vyměňoval prázdný talíř za ovesnou kaši. Pohledem mu naznačil, že čeká na jeho otázku.

„Co se stalo?" zeptal se jemně. Nechtěl od něj nijak vyzvídat, pak by se blondýn mohl cítit nepříjemně. Ptal se čistě ze zvědavosti. Ale kdyby se mu blondýn svěřil, možná by mu dokázal pomoct.

„Jako kdy?" položil otázku nazpět.

Itachi sklopil pohled a lépe se opřel do opěradla židle. Na to, jak byl vzdělaný, netušil, jak zformulovat větu tak, aby se blondýna nedotkla. Nechtěl mu ublížit tím, že by si musel vzpomenout na minulost. Jako by nestačilo, že už jednou dnes plakal.

Deidara se narovnal a s cinknutím položil lžíci do skleněné mističky, do které taky zabodl pohled.

„Když-" řekli oba zároveň a přitom se zarazili. Oba páry očí v ten moment střelily po tom druhém. Sledovali překvapený výraz toho druhého a jemné kmitání modrých a černých kukadel. Přesně v ten moment Deidara ucítil na hrudi obrovskou bolest. Nedokázal to popsat, nikdy nic podobného necítil. Mohlo to souviset s osudem? Našel svého alfu? Ne. Jeho tělo netoužilo po tom Itachiho jen po sexuální stránce. Bylo v tom něco víc.

„Promiň," usmál se nervózně Itachi a znovu se začal věnovat snídani. Raději rychle jejich oční kontakt ukončil. Ještě by si přiznal, že se mu tenhle nevinný omega líbí. Musel ale uznat, že po něčem toužil a tím byl blondýnův šťastný život. Sám věděl, že musel zešílet. Zachránil omegu před znásilněním a rovnou ho i adoptoval. Co když je ale všechno tak, jak říkají ostatní? Co když ho Deidara jednoho dne zradí, zabije, ukradne peníze, nebo tak podobně? Neměl by si ho příliš připouštět k tělu a k srdci už vůbec ne.

„Zajímá tě moje minulost, že jo?" zeptal se smutně Deidara. Když se brodil lžící v ovesné kaši, přemítal si v ní i celý svůj bývalý život. Nepamatoval si obličeje svých rodičů, spolužáků, ani sousedů, ke kterým často chodíval na návštěvy. Ale chování všech těchto lidí vůči němu se mu vrylo hluboko do paměti.

„Chceš si o tom promluvit?" zeptal se Itachi a tentokrát se snažil navázat oční kontakt, který mu ale blondýn neopětoval. Stále sledoval svou snídani, jako by ho fascinovala tím, jak vypadá.

„Jindy..." zavrtěl nakonec hlavou a už se zase ládoval sladkou kaší.

Itachi trochu zklamaně pokýval hlavou. Nezbývalo mu nic jiného než to pochopit. Nevadilo mu to. Až mu blondýn začne věřit, jistě mu to jednou řekne.