Under control

Kapitola 1.

„To bychom měli z krku," povzdechl si dlouhovlasý černovlásek a po dlouhé schůzi si rozpustil vlasy, které normálně stahoval do culíku. Párkrát zavrtěl hlavou, aby se provětraly a nabyly tak na objemu, ale poté je opět stáhl do nepleteného copu.

„Orochimaru-sama je čím dál tím víc... hmm..." promluvil Itachiho asistent a povzdechl si. Neměl by tak mluvit o váženém člověku, zvlášť ne před svým nadřízeným, který by ho mohl klidně na místě vyrazit.

Ale Itachi takový nebyl. Se všemi zaměstnanci, se kterými přichází pravidelně do styku, má přátelské pouto. Dokonce po nich požaduje vzájemné tykání.

„Slizký?" nadhodil pobaveně Uchiha a krátce se zasmál. „Vždycky takový býval. Ale netýká se to jenom jeho vzhledu. Musíme si na něj dávat pozor," varoval svého asistenta. „Když na svou stranu nepřetáhl mě, bude se teď snažit o Sasukeho."

„Itachi-san," promluvil mladík s průzračnýma očima a ukázal směrem na nebe. Zničehonic jej zakryly černé bouřkové mraky. „Měli bychom jít rychle do auta."

„Máte pravdu," potvrdil Itachi a nastavil dlaň, aby zkontroloval, jestli už náhodou nezačalo pršet. Ne, ještě neprší. Ale každou chvilkou bude. „Pojďme tedy," pobídl svého podřízeného a společně vyšli ke služebnímu autu.

„Budu řídit," nabídl se Neji a otevřel dveře spolujezdce. Šel několik kroků před Itachim, proto si teprve teď všiml, že jeho nadřízený stojí na místě a snaží se zachytit sotva slyšitelný zvuk.

„Pšš," odsekl a na setinu sekundy nakrčil obočí a přimhouřil oči. „Slyšíte to?" zeptal se ho pološeptem.

Neji nastražil uši a rozhlédl se kolem sebe. „Nevím, co přesně myslíte."

„Někdo volá o pomoc," doplnil Uchiha a otočil se vzad. Byl si stoprocentně jistý, že slyšel slabý plačící hlas hledající svého zachránce.

„Takhle akorát zmokneme," postěžoval si Neji a dveře auta zavřel. Znal Itachiho, pracoval pro něj nejdéle ze všech zaměstnanců, kteří kdy pod Itachim pracovali. Věděl, že má srdce ze zlata, ale někdy to opravdu přeháněl.

Vytáhl si z kapsy cigaretu, kterou si zapálil. Aspoň si zakouří, když už mají zmoknout.

Jenomže sotva vydechl první obláček tabákového kouře, zaslechl to, o čem černovlásek mluvil. Opravdu někdo volal o pomoc.

„Tam," prohlásil Uchiha a běžel směrem, odkud se tichý hlas ozýval.

„Děláš si srandu?" postěžoval si znovu Neji směrem k nebi a típl cigaretu. Začalo pršet a on si slíbil, že jestli dostane zápal plic, bude mu Itachi dlužit oběd.

I přesto se však vydal za černovláskem, který přes ulici doběhl k úzkému průchodu spojující dvě čtvrti. Zastavil se a nemohl se pohnout. Věděl, že přestavení, co se několik metrů před ním odehrávalo, se mu vryje do paměti do konce jeho dnů. V životě neviděl na vlastní oči ohavnější věc.

„Okamžitě vypadněte! Nebo zavolám policii!" zakřičel. Jeho tělo se chvělo, jak byl rozhodnut každou chvilkou vystartovat a pustit se do nich. Jen jedno mu nedovolovalo to udělat – bylo mu jedno, že jsou v přesile. Nemohl riskovat, že by se kvůli rvačce dostal do novin. Co by na to řekl jeho otec? Syn nesyn – klidně by ho vyhodil.

Tři muži se zděšeně podívali na dva muže v obleku. Nebylo pochyb, že nebyli střízliví. Dosvědčovalo to kolébání z obtížného držení rovnováhy.

Muž, který zrovna ukájel svůj chtíč a bohužel mu k tomu sloužil blonďatý mladík, se rychlostí blesku zvedl, odstrčil svou hračku, a i se svými kumpány utekl. Ani jeden z nich nestál o pletky s policií.