Under control

Speciál 2.

Jsem Itachiho bratranec, takže ho znám od narození, což je už pěkná řádka let. Za tu dobu jsem se stal jeho nejlepším přítelem a můžu s klidným vědomím a svědomím říct, že ho znám nejlépe. Pokaždé, když ho něco trápilo, přišel za mnou. Když se chtěl s něčím pochlubit, byl jsem první, kdo to věděl. Byli jsme spíš bratři než bratranci, až takhle blízko jsme si byli.

Neměli jsme ani moc společných zájmů, prostě jsme si rozuměli, doplňovali se. Pamatuju si, že já na střední ujížděl na každé metalové skupině, na kterou jsem narazil, zatímco Itachi raději poslouchal klasiku – piano a housle. Teď se to samozřejmě změnilo. Oba jsme dospěli, naše zájmy se týkají jiných věcí.

Teda... u mě jeden zájem zůstal – ženy. Od nástupu do puberty jsem si jich možná až přehnaně všímal. Žádná se mnou ale moc chodit nechtěla, byl jsem možná až moc extrovertní a vlezlý a otravný a... darmo mluvit.

Itachi se o vztahy nikdy nezajímal. Vždy si vystačil sám. Pokud potřeboval pomoc, měl mě, rodiče a pár jiných přátel. Vlastně si nepamatuju, že by kdy měl holku. Ne, počkat. Jedna tu byla. A byla osudovou chybou.

„Za zkoušku nic nedáš!" přemlouval jsem bratrance, který zrovna skládal knihy ve školní knihovně. Když měl čas, pracoval tu jako dobrovolník, protože knihovník měl problémy se zády.

„Nejsem romantik jako ty. Ani se mi nikdo nelíbí," pokrčil rameny.

„Nemusí se ti hned líbit, zkus ji jen pozvat na rande, a pak si možná padnete do oka!" loktem jsem ho bodal do žeber. Nechtěl jsem být jediný, kdo pořád básní o krásných ženách. „Nebo ti mám domluvit nějakého kluka?" napadlo mě. Vlastně Itachiho sexuální orientace mi byla vždy neznámá. Zatím se jevil jako asexuál.

„Nikoho mi prosím tě nedohazuj, ty třeštidlo," zasmál se a vložil do přihrádky poslední knihu.

„I teta se mě ptala, jestli někoho nemáš," připomněl jsem. „A nebylo by super si někoho najít? Víc by ses uvolnil, nebyl bys pořád tak ve stresu."

„Shisui," podíval se na mě. Rty mu ale zůstaly v úsměvu. „Když ti pro jednou dovolím mi někoho dohodit, necháš toho pak?" pozvedl obočí. Četl ve mně jako v knize. Znal mě moc dobře, věděl, že budu rád, když budu jeho rádcem ohledně vztahů.

„Slibuju!" zvedl jsem ruku na důkaz přísahy.

Ještě ten den jsem začal pátrat. Najednou nebylo tak lehké najít vhodnou dívku, protože nebyla pro mě, ale pro Itachiho. Já bych si hned vybral, jenomže která by se líbila právě mému bratranci? Toť otázka.

Hledání mi zabralo týden, pak jsem to vzdal. Pro Itachiho asi neexistuje nikdo „pravý", či osudová láska. Bylo mi ho líto. Chápu, že existují lidi, kteří o vztahy nemají zájem a být single jim vyhovuje ve všech směrech, ale mně to přijde trochu osamělé. A co když toho bude později litovat? Teď je to pro něj možná výhodou, ale co když toho začne litovat, jak uvidí své bývalé spolužáky, přátelé, Sasukeho vychovávat děti se svou milovanou polovičkou? Aby nebylo pozdě.

Když jsem vcházel do třídy, všiml jsem si, že můj bratranec není v ní není. Věci tu sice měl, ale nebyl přítomen. Nijak zvlášť jsem to neřešil, třeba si jenom odběhl na záchod. Taky je přece jenom člověk.

Seděl jsem u okna, což v tento moment byla moje výhoda. Viděl jsem na celý školní dvůr, a především do kouta, kterému se přezdívalo vyznávací koutek. Téměř nikdo vás tam nemohl vidět, protože jediné dvě místnosti, odkud by byly viděny tváře zamilovaného páru, byla tato učebna a o patro níž sklad starých učebnic, kam pochopitelně nikdo nechodil. A v koutu rostl strom, který svými větvemi zakrýval pohled na zem, proto vidět ty dvě osoby z učebny bylo těžké.