Under control

Kapitola 22.

Deidara několik sekund nemluvil, jen mu němě hleděl do očí, v nichž se odráželo tolik bolesti. Poté přikývl.

„Je to tak," přidal se i zrzek. „Proto ho chci poprosit o odpuštění a pozvat ho... na oběd," poklekl před ním a znovu mu nabídl květiny.

Itachi jen sledoval celou situaci neschopen slova. Přímo před jeho očima viděl, jak Deidara přikyvuje, přijímá květiny, jde s Peinem na oběd a o několik let později mají svatbu. Nemohl dýchat. Zachvátila ho panika.

„I kdybysem ti odpustil, pořád s tebou nemůžu nic mít," odmítl znovu Deidara, tentokrát o něco tvrději.

„Pokud jde o to pouto-"

„Nejde jenom o TODLE pouto," zdůraznil. Objal Uchihu kolem pasu a přitulil se k němu, aby kulturistovi ukázal, komu doopravdy patří. „Miluju jenom tohodle muže a nechci nikoho jinýho!" oznámil pevně.

Uchiha se při prvním doteku dostal z transu. Jakmile uslyšel ta slova, srdce mu zaplesalo, a Deidaru též objal. Věděl, proč ho tolik miloval.

„Ale to přece nemůžeš," odmítal Pein bolestivě. „Nedokážeš žít beze mě a já bez tebe. To je prostě osud, který nám život přichystal."

„Na to kašlu," odsekl blondýn. „Chci být s Itachim."

„Ale – ale-!"

„Měl byste jít, Peine-san," upozornil ho Itachi a propaloval ho pohledem. Nikdy nesuď knihu podle obalu. Jak teď viděl, spletl se. Myslel si, že je Pein opravdu v pohodě chlápek, ale jak viděl, nechával se příliš unášet do světa pohádek, kde je všechno růžové. Realita mu ale dala pořádně přes držku.

„Deidaro," podíval se na blonďáka v domnění, že se ho modroočko zastane. Nemohl přece jen tak vymazat svého alfu ze svého života. Spřízněný pár se setká jen málokdy, často se mluví o zázraku. A on by ho jen tak nechal odejít!

„Di," odpověděl jednoduše blonďák.

Zrzek pyšně vztyčil hlavu. „Já se tě jen tak nevzdám," dodal, než odešel.

Oba dva si úlevně oddechli. Ani jeden nečekal takový šok, Pein je zastihl nepřipravené. Zrovna mluvili o tak důležité věci, když je vyrušil.

Uchiha se odtáhl jako první a znovu nasadil vážný výraz. Prohlížel si Deidarův obličej, jako by ho měl vidět naposledy. Přejel dlaní po té snědé tváři, na které se vytvářela nemalá modřina. Jak si někdo dovolil uhodit JEHO blonďáčka?! A pokusit se ho znásilnit?!

Deidara jen vnímal to spojení. Teplo, které sálalo z Itachiho ruky. Tlukot jeho srdce, které mohl slyšet... celé jeho tělo mu říkalo, že Deidaru miluje.

„Deii," oslovil svého přítele a posadil se na židli. Deidaru si posadil na klín a znovu ho objal kolem pasu. „Tys mi to nechtěl říct, že?" hádal a trefil se. Trochu jej to zamrzelo. Myslel si, že můžou mluvit o všem. Tímhle mu to dodalo pocit, že mu Deidara nedůvěřuje.

Modroočko zavrtěl hlavou. „Bál sem se..." přiznal se a opřel si hlavu o jeho rameno.

„Čeho?"

„Že... že řekneš, že mám zůstat s ním... protože mě... ne-nenávidíš..." jeho hlas se tlumil až do šepotu.

„Nenávidím?" vyděsil se černovlásek a znovu se mu zadíval do očí. „To je nemožné!" přesvědčoval ho. Uvědomil si, že se mu až přehnaně vyhýbal, proto Deidaru napadla tahle šílená myšlenka. „Deidaro... lásko moje... vždyť já bych si tě i vzal..." usmál se na něj. Pořád jej hladil po tvářích a vlasech.