Under control

Kapitola 21.

 „Itachi," pošeptal Deidara, který už dobrou půlhodinu ležel v posteli vedle svého spícího milence. Dvěma prsty mu zastrčil vlasy za ucho a pohladil ho po tváři. Nechtěl ho budit. Minulou noc přijel domů dost pozdě a jistě byl unavený. Byl tak sladký, když spal. Pokaždé, když měl příležitost, ho takhle sledoval. Snažil se zapomenout na Itachiho křik, a ještě přísnější pohled. Bolelo ho to a nutilo držet se od Itachiho dál. Jenomže stačilo pomyslet na zrzka, a hned by se nejraději schoval do náruče Uchihovi. Zvykl si, že je u něj v bezpečí.

Pak ho něco napadlo. Podíval se na hodiny, rozhodl se vstát a jít si dát rychlou snídani. Bylo „teprve" půl desáté. Itachi mu před ulehnutím do postele rozkázal vzbudit ho v deset, ale beztak si nastavil budík, jak ho blonďák znal. Má půlhodinu, aby mu připravil menší překvápko.

„Dobré-"

„Dobré ráno a teď mě tu pusťte," rozkázal sluhovi ve spěchu, a ještě k tomu v pyžamu. Uvázal si zástěru kolem pasu, a už hledal recept v kuchařce. Musel připravit něco rychlého a chutného.

„Pane?" nechápal Hidan, který se jako první ze sluhů objevil v domě. Kdyby věděl, že se dnešní přípravy snídaně chopí blonďák, zůstal by doma a vyspával by ještě hodinu.

„Něco lehkýho a dobrýho," vysvětlil sluhovi důvod, proč zběsile listuje v knize. Věděl, že se ho Hidan chtěl zeptat, proč se objevil v kuchyni, ale nehodlal ztrácet čas.

„No..." protáhl šedovlasý omámeně. Nebylo novinkou, že Deidara přišel do kuchyně pomoct, ale že by chtěl udělat celou snídani sám... „Mohl byste zkusit lívance, nebo něco na ten způsob."

„Jak dlouho to potrvá?" ptal se hned.

„Ani ne patnáct minut," pokrčil sluha rameny. „Stalo se něco? Vypadáte po včerejšku... svěží."

Měl pravdu. Ačkoli Deidaru snad celou noc sužovaly noční můry o alfech, byl odpočatý. To díky Itachiho přítomnosti. Opravdu se bál, že se Itachi zase zdekuje kamsi do háje a nechá omegu v říji, s nímž má pouto, o samotě. Teď ho Deidara potřeboval o to víc.

„Můžu Vás o něco poprosit?" vzhlédl ke sluhovi a začal mu vysvětlovat svůj plán.

Černovlásek rukou nahmatal zvonící mobil, na němž vypnul budík. Ani ho nepřekvapovalo, že Deidara vedle něj už neleží. Po včerejší hádce s ním samozřejmě nechtěl mluvit. Ale jeho noční čekání mluvilo o opaku. Nedělal to jen ze zoufalství?

Oběma dlaněmi si promnul obličej. Věděl, že díky poutu s ním bude muset pravidelně spát i v říji, tomu se nevyhne. Pokaždé, když cítil tu vůni – lákaly ho feromony – před očima se mu objevila dívka, kterou málem znásilnil, a jeho bratranec Shisui a Sasuke, které mohl i zabít. Nesnášel to chování, kdy ho přepadne agrese a naprosto se podvolí hormonům. Jako nějaké divoké zvíře, co jen ojíždí samičku kvůli zachování rodu.

Hlasitě si povzdechl. Uvědomoval si, že je to především jeho chyba. Deidara se jistě musí cítit nemilovaný a opuštěný. Úplně by rozuměl tomu, kdyby si našel někoho jiného.

Při té představě ho bodlo u srdce. Nedokázal si představit svého blonďáka s někým jiným. To by se z něj nejspíš stal workoholik jako z jeho mladšího bratra. Neměl by pro co žít. Teď se vrací domů s myšlenkou na ten zářivý úsměv a rozjařená modrá očka, když ho Deidara jen uvidí. Kdyby mohl, držel by ho v náručí celý život. Tolik ho miloval.

Nasadil si župan a opustil ložnici. Nemá cenu se zabývat něčím, co je minulostí. Měl by se Deidarovi omluvit, že po něm včera vyjel. Zároveň by se měli domluvit, co bude dál. Měl totiž pocit, že to jde všechno strašně rychle. Nebylo lehké mít fobii z říje a doma nadrženého omegu. Spolu to vytvářelo rozpor, který Itachiho stavěl před dvě různé cesty. Kterou se má však vydat – to mu nikdo neporadí. Rozhodnutí je jen na něm.