Under control

Kapitola 17.

Po půl hodině válení se v posteli konečně otevřel oči. Za okny svítilo slunce a svými paprsky oživovalo barevné listy na stromech. Nejeden člověk by měl radost z pěkného počasí, posledních pár týdnů se venku jen čerti ženili, proto to byla příjemná změna. A přesně tak se cítil i Deidara.

Blonďák se nadechl a otočil se na stranu, kde by měl ležet jeho milovaný. Ale neležel. Takhle to chodilo už přes dva měsíce. Deidara se probouzel sám v posteli, protože Itachi odcházel do práce. Oba byli smutní a zklamaní, že musí být odloučeni od toho druhého, ale povinnosti jsou povinnosti, těm se ani jeden nemohl vyhýbat věčně.

Vstal z postele. Už bylo dost lenošení, měl by se zatím připravit na soukromého učitele. Počínaje dneškem mu měl přibýt učitel na angličtinu. Ze školy si toho moc nepamatoval a taky mu cizí jazyky moc nešly. Měl docela strach. Seznámit se s novým člověkem, učit se něčemu, co ho nikdy nebralo...

Ale musel. Pořád dokola si opakoval, že to dělá pro sebe, aby měl zajištěnou dobrou budoucnost, ale cítil to úplně jinak. Měl pocit, že to dělá pro Itachiho, aby jej pak mohl pochválit a měl z něj radost.

Oblékl se a sešel schody do jídelny, odkud zavoněla snídaně. Na tu se dnes kromě Itachiho těšil nejvíc. Po včerejší promazlené noci mu pořádně vyhládlo.

"Dobré ráno," pozdravil Deidara služebnictvo a posadil se za stůl.

"Dobré ráno, pane. Spal jste dobře?" zeptal se zdvořile Hidan, zatímco mu naléval čaj.

Jak by ne, když byl po jeho boku Itachi. A nejen po jeho boku...

"Dlouho jsem nemohl usnout," zalhal a hodil očkem po Hidanovi. Tomu došlo, že se o nespavost zrovna nejednalo. Spíš Deidaru někdo udržoval vzhůru.

"Vypadá to, že se Váš vztah s Uchihou-san stal... promiňte tu upřímnost – více intimním," konec věty mu pošeptal do ucha.

Deidara se zalekl. Bylo to Hidanovou blízkostí, nebo tím, co právě vypustil z úst? Vypadá to, že vztah Itachim byl neutajitelný.

"Nikomu to neřeknu. Ani nikdo jiný z tohoto domu. To vám slibuji," pokorně se poklonil muž s vlasy sčesanými dozadu.

"Proč tě to vůbec zajmá?" podivil se Deidara trochu nervózně. Hidanovi věřit mohl, pár dalším sluhům taky, ale co když se prokecne zbytek?

Sluha se usmál.

"Znám Itachiho-san dlouho. Dalo by se říct, že patřím do jejich rodiny. Dříve jsem pracoval pro jeho otce, to Itachi teprve dospíval. Jednou ale na vlastní kůži zažil to, co později jeho mladší bratr. Sílu říje. Tu slečnu ani neznal a málem ji znásilnil kvůli feromonům. Zatímco v Sasukem zanechala podobná událost nenávist k omegám, na Itachiho padl strach. Strach ze sebe sama. Nikdy nikomu neublížil a tenkrát to málem udělal. Od té události nechtěl chodit do školy, nechtěl se ukazovat na veřejnosti, a dokonce se..." odmlčel se a kousl se do rtu. Asi by mu to neměl říkat, zašel příliš daleko.

"Se?" naléhal Deidara. Hltal každé Hidanovo slovo. Historky o Itachiho minulosti upoutávaly jeho pozornost. Jen škoda, že jich bylo tak málo. Itachi o nich nechtěl mluvit a jediný, kdo by je mohl vyprávět, byl Hidan. Ten se k tomu ale taky zrovna neměl.

"Už jsem řekl příliš a Vy byste se měl nasnídat," usmál se. "Tím příběhem jsem jen chtěl naznačit, že všichni – i jeho rodina – ztratila naději, že si vůbec někoho najde. Natož omegu. Proto jsem rád, když ho vidím tak šťastného," dopověděl sluha a odcházel do kuchyně. Blonďák ho však zastavil.