Under control

Kapitola 19.

Blondýn se probudil s příšernou bolestí hlavy. Měl pocit, že jsou v ní kusy střepů, které ho takto mučily. Otočil se na stranu, aby ho aspoň uklidnila přítomnost jeho přítele. Chtěl se schovat v jeho náručí a slyšet tep jeho srdce. Jenomže místo hřejivé lidské kůže nahmatal jen peřinu. Otevřel oči. Myslel si, že je Itachi jen o kousek dál od něj, jenomže na druhé půlce manželské postele nikdo neležel.

Rychle se podíval na hodiny a při tom náhlém pohybu zaskuhral bolestí. Co se děje? Je snad nemocný? Ne. Moc dobře věděl, co se dělo celé včerejší odpoledne, proto taky spal tak dlouho. Sexu v říji a s Itachim nemohlo už nic konkurovat. Ale proč ho tolik bolela hlava? Spal více jak deset hodin, mohlo to být tím?

Místo dumání nad příčinnou bolesti hlavy a vzpomínání na předešlý den si raději oblékl župan a vyběhl z ložnice ven. Bylo opravdu brzo ráno, takže by Uchiha ještě neměl být v práci. Znamenalo to, že bude v jídelně a bude snídat, nebo v obýváku sledovat televizi. Proč tedy tak spěchal? Proč se bál, že Uchihu zase dlouho neuvidí? Neměl z toho vůbec dobrý pocit. Itachi vstává brzo jen z donucení, ne sám od sebe.

Zastavil se u schodů. Nemohl uvěřit, že viděl Uchihu oblečeného do zimního kabátu. Takže přece jenom zase utíká.

"Kam deš?" zeptal se naléhavě. Ignoroval bolest hlavy, ale kvůli ní neměl ani trochu dobrou náladu. Měl strach, který se projevil jako vztek.

"Do práce. Slíbil jsem, že přijdu dřív," vysvětlil Itachi. Netvářil se, že by měl po včerejšku výčitky svědomí, ale nedokázal se blondýnovi podívat do očí, takže mu to vrtalo hlavou.

"A to tam budeš tejden? Jako minule?" vyhrkl bez přemýšlení. Věděl, že ho nesmí nechat odejít. I kdyby se měli hádat, Itachi musí zůstat v domě.

"Nezačínej zase," odbyl svého přítele a zavazoval si tkaničky u bot.

"Já začínám?! Nevím, kdo zase zdrhá! Už je to podruhý, co su v říji a ty se zase někde schováš, jen abys mi prý neublížil. Kdy ti sakra dojde, že to s tebou chci dělat i během říje?!" křičel po něm a přibližoval se. "Teď už sme i spoutaní, takže pokud nechceš, aby mi bylo při říji opravdu hodně blbě, budeme to spolu dělat při každé říji!" rozkázal se vztyčeným prstem. Stoupalo mu sebevědomí, protože věděl, že si nikdo nedovolí s kterýmkoli Uchihou takhle mluvit. Jenomže Deidara měl Itachiho plné zuby. Znal ten příběh s omegu, chápal, že se Itachi bál především sám sebe, ale bylo na čase se posunout dál od minulosti.

"Neotvírej si na mě pusu!" zahřměl černovlásek. To bylo poprvé, co projevil přirozenou Uchihovskou autoritu a aroganci. Připadal si jako svůj otec. Na toho by si ale nikdo nedovolil, byť jen zvýšit hlas, dokonce ani jeho synové.

Blonďák o několik kroků couvl. Takového ho neměl šanci poznat a přiznal si, že se téhle Itachiho stránky bál. Děsila jej představa, že by Itachi takový už zůstal, a to jen proto, že ho blonďák vyprovokoval.

„Řekl jsem, že jdu do práce dřív, protože jsem to slíbil! Včera jsem totiž kvůli NĚKOMU musel odejít a nechal jsem všechno na svých kolezích!" křičel po něm. Už teď toho litoval, ale mluvila za něj starost a strach z minulých zkušeností.

Sledoval ty nebeské, ty nádherné oči plné hrůzy. Uvědomil si, že to přehnal, ale jinak to nešlo. Mohl ho vážně zranit. Bylo i případů, kdy alfa nechtěně zabil omegu v říji. On takový nikdy nechtěl být. Řekl si, že než aby někoho zranil, raději bude bez přátel, bez lásky – úplně sám.

Kdyby mohl, vrátil by čas. Neodešel by z práce, nenechal by se zlákat Deidarovým svůdným hlasem a jeho feromony, neměl by s ním sex a teď by po něm nemusel křičet. Takhle riskoval, že blondýn zase uteče a tentokrát se opravdu nebude chtít vrátit. Co by ho vlastně přesvědčilo se vrátit? Itachi by ho stejně nešel hledat. Uzavřel by se před světem a chodil by jako tělo bez duše. Neunesl by, kdyby ho blondýn opustil. Až moc ho miloval.