Under control

Kapitola 24.

Dveře se otevřely a oba synové váženého ředitele firmy na něj stočili zrak. Viděli se sotva před chvilkou, nebylo třeba se znovu zdravit.

"Sasuke, zapomněl jsem se tě na něco zeptat. Ohledně..." pohlédl na Itachiho a dal mu najevo, že potřebuje se svým mladším synem mluvit o samotě. "Teda pokud nemáte zrovna něco-"

"Ne, ne, jsem na odchodu," potvrdil mile Itachi. Jakmile zavřel dveře od Sasukeho kanceláře, vzhlédl ke stropu a hlasitě vydechl. Tohle bylo opravdu o fous.

"Už můžeš vylézt," oznámila blonďákovi Sakura. Nebylo jí příjemné mít pod nohami lidské tělo, ale pod stolem bylo jediné místo, kam se mohl Deidara ukrýt.

To by nebyl Itachi, kdyby mu nepomohl se postavit na nohy a trochu ho upravit.

"Ten kabát ti sluší," pochválil ho a krátce políbil. Byl na sebe pyšný, že mu vždy dokáže vybrat něco, co mu padne.

"A tobě ta kravata," uchechtl se rošťácky Dei.

"Měli byste jít, než-" připomněla Sakura.

"Já vím, já vím," potvrdil Itachi a chytil blonďáka za ruku. Jak vyšli z kanceláře, zase ji pustil a choval se, jako by přišel z důležitého jednání. Chtěl mít jistotu, že se Deidarovi po cestě nic nestane. Cestou ven by ho mohla zadržet ochranka. Když ale bude s Itachim, nikdo nenabyde podezření, že se blonďák vloupal do firmy.

Uchechtl se. Nemohl uvěřit, že ho Deidara přišel navštívit. Už si nebyl jistý, jestli ochranka stále plní svou práci na výbornou, když jim proklouzl jeden nezvaný host dovnitř. Navíc nemohl pochopit, jak si Deidary mohli nevšimnout. Takového anděla by snad nikdo nepřehlédl. Aspoň ne Itachi.

„Příště sem nechoď, není to bezpečné," poučil ho ve výtahu.

„Chtěl sem tě vidět," posmutněl Deidara a sklopil hlavu. Po tvrdilo se mu přesně to, co si myslel. Sotva černovláska uvidí, má jistotu, že je v bezpečí a milován.

„Nemáš teď nějakého učitele?" zeptal se vážně Uchiha. Když se nad tím trochu zamyslel, v tuhle hodinu by měl jít blonďák za Irukou.

„Mám..." přiznal Deidara kajícně.

„Tak proč jsi místo toho takhle riskoval? Uvědomuješ si následky, že ano?" ptal se ho dál. Čím se blížili k východu, tím jej opouštěl pocit, že se blondýnovi něco stane.

„Já vím!" zdůraznil Deidara. Bylo mu do pláče. Nedokázal mu to říct a sám nenašel logický důvod. Nebál se, že by Itachi to dítě nechtěl. Spíš měl špatné zkušenosti z minulosti, proto se bál a instinktivně to dítě nechtěl. A přesně to by mohlo ublížit Itachimu.

Ne, ještě není připraven mu to povědět.

„Teď půjdeš domů a o všem si promluvíme, ano?" pozvedl obočí na parkovišti, kde čekal jeden z jeho sluhů. Tomu věnoval nevraživý pohled. Jak mohl Deidarovi ještě pomáhat v tak hloupém nápadu?

„Jo," odpověděl blonďák smutně, ale v jeho hlase se spíše skrývala zloba. Byl zklamán sám sebou, že mu to nedokázal říct. Možná se jen nacházeli ve špatné situaci. Bude to doma jiné? Najde odvahu?

„Deidaro," oslovil ho a chytil jej za ramena. Starostlivě se mu zadíval do očí, které byly opět plné bolesti. Viděl v něm kluka, kterého našel na ulici. Nemohl to jen tak přehlížet. „Co se děje?"

Blonďák sklopil oči. Bylo mu do pláče. Poslední hodiny se mu před očima promítá celý jeho minulý život a přemýšlí o budoucím. „Tolik tě miluju..." kníkl a vzhlédl.