Under control

Kapitola 15.

Itachi vystoupil ze svého luxusního auta a spěchal do budovy, kde jej všichni očekávali. Byl strachy bez sebe. Nemohli Deidaru dobré dvě hodiny najít, pak už Itachiho pohltila panika a on chtěl volat policii. Zavčasu ho zastavil Hidan. Nemohl kontaktovat muže zákona Uchiha, to by se hned dozvěděli novináři, pak otec a byl by průšvih. Jistě by ho vydědil. Nejen, že neuposlechl příkazu a rozhodl se s tím nevychovaným děckem nadále stýkat, ale především by udělal ostudu svému jménu i firmě. To nemohl dopustit.

Hidan tedy volal policii a vše jim objasnil. Nelhal, když řekl, že se ztratil jeho blízký přítel. Zároveň zmínil Uchihu Itachiho a zdůraznil, že se to nesmí nikdo dozvědět. Ručí jim za to vlastními hlavami.

„Je v pořádku?" ptal se černovlásek přítomných policistů. Tolik se o něj bál. Bál se, že mu někdo ublíží, nebo... že si ublíží sám. Celý týden ho nevidí a on si raději uteče. Itachi chápal, že byl naštvaný, ale utíkat nemusel. Mohli si promluvit, tentokrát by ta konverzace vypadala jinak. Oznámil by mu, jaké dostal příkazy od rodičů, vysvětlil by mu nastávající situaci, ale nechtěl se ho vzdát. Protože ho miloval. Kdyby mu to jen řekl do telefonu, blonďák by se jistě okamžitě vrátil.

„Je promoklý a nejspíš bude mít hroznou rýmu, ale jinak je v pořádku," zasmál jeden z mužů zákona. „Je to živel, to mu musím nechat," oddechl si a odemknul dveře, které vedly k dlouhé chodbě a jiným místnostem. Sotva je otevřel, všichni, a Uchiha obzvlášť, mohli slyšet křičícího blonďáka. Za mřížemi se mu vůbec nelíbilo a dával to hodně najevo.

A Itachimu se ulevilo. Je schopný křičet a dělat randál, takže bude opravdu v pořádku.

„Parchanti! Hajzlové! Pusťte mě! Nic sem neudělal! To oblečení mám od jednoho chlápka, nekrad sem ho! Věřte mi a pusťte mě!" hájil se a dál lomcoval mřížemi, které mu neumožňovaly odejít, do toho cinkala pouta o kov – o rachot se dokázal postarat sám. Kdyby byly všechny cely plné, ostatní zadržení by se zbláznili.

„Už nám leze na nervy. Kdybyste byl tak hodný a poučil ho doma o nevhodném chování," poprosil Uchihu policista, když byli blízko Deidarově cele.

V momentu, kdy se před blondýnem objevil ten, jehož fotku ukradl, zmlkl. Myslel si, že policii zavolal on, ale že by za ním přijel? Co novináři? Nebojí se, že se to provalí?

„Tak jdeme, seš volný," oznámil muž v modré uniformě a odemknul celu. Jenomže Deidara se najednou nikam neměl. S očima na Uchihovi udělal několik kroků dozadu, posadil se na postel a odmítal kamkoli jít.

A přitom Itachi byl rád, že ho vidí v pořádku. Kdyby byl ženská, rozbrečel by se štěstím.

„Tak na to zapomeň, mladej. A ven! Jde se domů!" řekl přísněji policista a prstem ukázal na východ.

Deidara se zadíval do zdi. Nehodlal s nimi mluvit. On neměl domov. Neměl se kam vrátit. A do toho lijáku ho nedostanou. Najednou nebylo tak špatné být zavřený.

„Deii," promluvil na něj Itachi něžně a klekl si před něj. Jeho tón hlasu upoutal blondýnovu pozornost. Zněl úplně stejně jako v telefonu. Vystrašeně, plačtivě a zraněně. „Vrať se se mnou domů," přemlouval ho.

Deidaru zaujal Uchihův postoj. Schválně klečel na zemi, ve špinavé kaluži a málem i sklonil hlavu, aby se mu omluvil. Proč se takhle ponižuje? Kdokoli jiný tak vysoce postavený by tohle neudělal před osobou, kterou nenávidí.

„Nepřemáhej se," řekl uraženě Deidara. Itachiho výraz v obličeji mu rval srdce na kusy. Taky si v hlavě připravoval řeč na rozloučenou. „Pro šecky bude lepší, když se ztratím..." pošeptal a povzdechl si, aby zahnal smutek. Nesměl ustoupit. Musel vypadat odhodlaně k odchodu.