Life with the stars (DOKONČENO)

26.Kapitola

  ,,Kontrola kapačky" zasmála se ode dveří sestřička co tu byla i včera a přešla k Arianě. Tentokrát ji kapačku i vyměnila a opět zkontrolovala celou hadičku. Nadzvedla ještě peřinu a celou ji upravila aby něčouhala z postele. Zničehonic se celou místností ozval dlouhý pískot a na monitoru se objevila rovná čára.   

Vyskočil jsem hned na nohy a tikal očima mezi obrazovkou a Arianou. Ona nesmí zemřít. Začal jsem cítít pálení v očích. 

,,Pardon" zasmála se sestřička a já nechápal o čem to mluví. Mě tu umírá láska mého života a ona řekne pardon a začne se smát?! Sklonila se k zemi a když se narovnala držela v ruce nějaký kabel který pak strčila Ari pod košili. Stroj začal pravidelně pípat.

,,C-co" vykoktal jsem a zřitil se na židli za mnou.

,,Omylem jsem ji škubla s kabelem a ten vypadl" usmála se nevinně a opustila pokoj. 

,,Kurva já se lekl" dal si Zayn ruku na srdce a opřel se o postel. 
ARIANA

Začala jsem pomalu otevírat oči. Do očí mi udeřili sluneční paprsky které i přes zatáhnuté záclony osvětlovaly místnost. Párkrát jsem zamrkala a pak se rozhlédla po pokoji. Kapačka, stojan na kapačku, volná postel vedle mě, postel na které ležím a to nejlepší - kluci. Stáli přede mnou v nějakém kroužku a o něčem debatovali. Byli mi otočení zády takže nemohli vidět že jsem vzhůru. 

,,K-" nic. Jediné co ze mě vyšlo bylo přidušené k. Kluci to ani neslyšeli. Zkusila jsem to znovu ale nic. Sáhla jsem si na krk a hned pocítila obrovskou bolest. Chytla jsem zvonek kterým se přivolává sestřička a několikrat jsem ho zmáčkla. Ani ne za minutu se dveře rozletěly. Do pokoje vběhla doktorka a sestřička v závěsu. Kluci jen nechápavě koukali ale když viděli že jsem se vzbudila tak ke mě přiskočili z jedné strany postele. 

,,Proč jsi nic neřekla? Jak dlouho už jsi vzhůru?" řekl Harry a pohladil mě po vlasech. Mykla jsem rameny a ukázala na svůj krk. Zkusila jsem něco říct a klukům se na obličeji ukázal zděšený výraz.

,,Nemůžete mluvit?" otočila jsem hlavu k doktorce a zakroutila na znak že ne. 

,,Toho jsme se obávali" podívala se na kluky. Chtěla jsem začít řvát čeho se obávali ale nemohla jsem.

,,Čeho jste se obávali?!" vykřikl Harry jakoby mi četl myšlenky.

,,Když spadla musela se praštit do krku. To zasáhlo hlasivky a tady slečna teď nemůže mluvit. Možná se ji hlas časem vrátí ale možná taky ne. Je mi to líto. Jinak dnes může jít domů." soucitně se na nás podívala a odešla. Pár sekund jsem zírala před sebe a pak jsem začala brečet. 

,,ššš" někdo mi šeptal do ucha a já se ocitla v objetí všech.

,,Pojedeme domů jo?" odtáhl se ode mě Harry a já přikývla. Převlékla jsem se a kluci mi mezitím zabalili věci co jsem tu měla. Přešla jsem k zrcadlu a všimla si že mám přes celý krk modřinu jako by mě někdo škrtil. Lehce jsem po modřinách přejela prstem a pak jsem opustila pokoj. Celou cestu ven panovalo ticho a já za to byla vděčná. Jsem uvězněna v těle se svýma myšlenkama které nemůžu nikomu říct. No fakt super. To budou záživné konverzace. Protočila jsem nad svým uvažováním oči a vydala se k východu z nemocnice. Jakmile jsem zahlédla to množství fotografů otočila jsem se a šla zpátky ke klukům. 

,,Co tu dělají sakra" zaklel si Liam a podíval se na kluky. Na chvíli odešel a následně se vrátil s nemocniční ochrankou. Bylo to 5 vysokých chlapů kteří kolem nás udělali štít a my mohli vyjít ven.